Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Radima Azaba, zastoupeného JUDr. Robertem Jehne, advokátem AK Jehne, Vodák a partneři se sídlem Washingtonova 1567/25, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2017 č. j. 19 Co 53/2017-82, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a za účasti 1. Obvodního soudu pro Prahu 6 a 2. společnosti Transportes Aéreos Portugueses, S. A. se sídlem Aeroporto de Lisboa, 1704-801 Lisboa, Portugalsko, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
U Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud") probíhal pod sp. zn. 28 C 258/2015 občanskoprávní spor mezi stěžovatelem jako žalobcem a žalovanou leteckou společností Transportes Aéreos Portugueses, S. A. (dále jen "žalovaná") o zaplacení částky 854 EUR s příslušenstvím. Stěžovatel se uvedené částky domáhal z titulu nároku na kompenzaci za odepření nástupu na palubu letadla provozovaného žalovanou.
Žalobce tvrdil, že dne 8. 6. 2015 měl platnou rezervaci na let č. TP 1306 z Lisabonu do Prahy avšak byl mu prý letištním personálem odepřen nástup na palubu letadla, takže si byl nucen zakoupit letenku do Mnichova v hodnotě 12 337,- Kč a odtud do Prahy cestoval autobusem. Žalovaná částka sestává z jednorázové náhrady škody 400 EUR za ztrátu času, další část žalované částky tvoří náhrada škody za letenku do Mnichova.
Žalobce svůj nárok na kompenzaci opíral o Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů (dále jen "Nařízení č. 261/2004").
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a tvrdila, že nešlo o odepření nástupu do letadla, nýbrž že neuskutečnění cesty bylo způsobeno pozdním příchodem žalobce k odbavení letu. Navíc připomněla, že žalobce má letenku z Lisabonu do Prahy stále otevřenou pro použití nebo náhradu.
Nalézací soud provedeným dokazováním zjistil, že žalobce měl rezervovaný let na den 8. 6. 2015 s odletem z Lisabonu ve 13:55 hod. Časový limit pro check-in a doručení zavazadla je na letišti v Lisabonu 45 minut. Žalobce se dostavil k odbavení po stanoveném časovém limitu, nejprve bylo odbaveno jeho první zavazadlo. K odbavení druhého zavazadla přišel až po dalších 15 minutách, protože v mezidobí byl nucen zavazadlo přeskupit. Odbavovací personál konstatoval, že odbavení žalobce již nelze z časových důvodů provést, protože přepážka byla uzavřena.
Nalézací soud na projednávanou věc aplikoval Nařízení č. 261/2004 a procesně Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 o drobných nárocích, přičemž dospěl k závěru, že v daném případě nešlo o odepření nástupu do letadla tak, jak to má na mysli Nařízení č. 261/2004, nýbrž neuskutečnění cesty bylo způsobeno pozdním příchodem žalobce k odbavení letu. Soud odmítl žalobcovu námitku, že si žalovaný záznamy ohledně času odbavení sám upravoval. Nalézací soud rozsudkem ze dne 2. 6. 2016 č. j. 28 C 258/2015-50 žalobu zamítl (výrok I) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Proti rozsudku podal žalobce odvolání. V odvolání zejména tvrdil, že se k odbavení dostavil včas a dokument, který prokazuje, že se tak stalo o tři minuty později, byl vytvořen samotným žalovaným. Poukázal na to, že soud při hodnocení důkazů před svědeckou výpovědí upřednostnil tvrzení žalovaného. Namítl, že pro určení, zda se dostavil včas k odbavení, je třeba brát v potaz čas, kdy se cestující zařadí do fronty u přepážky a nikoliv čas, kdy zaměstnanec letecké společnosti označí letenky cestujících.
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 12. 4. 2017 č. j. 19 Co 53/2017-82 rozsudek nalézacího soudu potvrdil, aniž shledal důvod k doplnění dokazování. Opřel se o skutková zjištění nalézacího soudu, že žalobce se dostavil k odbavovací přepážce ve 13:13 hod., jak vyplývá z palubní vstupenky. Žalobce tak nedodržel 45 minutový časový limit pro odbavení osob a zavazadel před odletem.
Stěžovatel zpochybňuje před nalézacím soudem předkládané údaje z vnitřního počítačového systému letecké společnosti jako pouhá tvrzení, která prý mohla být kdykoliv zpětně měněna.
Dále namítá, že kompenzace mu měla být přiznána již z toho důvodu, že jeho odbavení bylo zahájeno a on postupoval podle pokynů dopravce. Další problém s odbavením (nadváha jeho zavazadla) byl prý již problémem dopravce. Stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské Unie ve věci C-22/11, které interpretuje tak, že pojem "odepření nástupu na palubu" může mimo jiné znamenat i provozní důvody, což je prý i jeho případ. Tvrdí, že "neznalost základních odbavovacích procesů ze strany žalovaného zavinila odepření jeho nástupu na palubu". Podle názoru stěžovatele rozhodnutí odvolacího soudu nese prvky libovůle, k čemuž odkazuje na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 4032/14
.
V napadeném rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje stěžovatel "extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a právním závěrem soudu".
Za extrémně vadnou považuje interpretaci dvou pojmů, obsažených v právních předpisech EU, jež byly pro posuzovanou věc rozhodné, a sice pojmu "čas, kdy se cestující přihlásí k přepravě" a pojmu "provozní důvody".
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci podústavního práva, připadá v úvahu toliko tehdy, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 , N 98/15 SbNU 17 - všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz).). Ústavněprávním požadavkem je rovněž řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. Ústavní soud v tomto smyslu napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Nad rámec řečeného Ústavní soud konstatuje:
Závěr obecných soudů v posuzované věci, že ve stěžovatelově případě nedošlo k odepření nástupu do letadla (jak to má na mysli Nařízení č. 261/2004) neboť nebyla splněna hypotéza uvedená v článku 3 odst. 2 písm. a) citovaného nařízení, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, stejně tak jako závěr obou soudů, že v daném případě šlo o pozdní příchod stěžovatele k odbavení letu. Stěžovatelovo tvrzení, že není důležité, kdy bude pasažér u přepážky dopravce skutečně odbaven, resp. kdy zaměstnanec letecké společnosti označí letenky cestujícího, ale kdy se "zařadí do fronty na přepážce k odbavení" je nelogické, účelově směšuje časový limit pro tzv. check-in s časem, kdy je cestujícím umožněno nastupovat do letadla (boarding time). Ústavní soud k této otázce, nad rámec odůvodnění městského soudu, poukazuje např. na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. 10. 2012 ve věci C-321/11.
Z obsahu soudního spisu se nepodává, že by stěžovatel v průběhu sporu navrhoval, aby v souvislosti s projednávanou věcí byly Soudnímu dvoru Evropské unie předloženy otázky, týkající se výkladu pojmů: "čas, kdy se cestující přihlásí k přepravě" a "provozní důvody", z důvodu jejich údajně nejednoznačného výkladu.
Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, který zdůraznil, že spornou byla výhradně skutková otázka času, kdy se stěžovatel se svojí přítelkyní dostavili k odbavovací přepážce (tedy nikoli výkladu uvedených pojmů). Skutečnost, že soud sám vyhodnotil tuto otázku jinak (a v neprospěch stěžovatele), přičemž konstatoval správnou aplikaci Nařízení č. 261/2004 soudem prvního stupně, neznamená, že by bylo nutno řízení přerušit a postupovat podle § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř., tj. postoupit věc Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce.
Ústavní soud proto shledává závěry, obsažené v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu za přesvědčivé a řádně odůvodněné; z hlediska ústavnosti jim nelze nic vytknout. Právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2390/15
(N 209/79 SbNU 389), podle něhož vykládat nařízení, potřebné pro rozhodnutí věci, nepřísluší ani Ústavnímu soudu, ani obecnému soudu, nýbrž jen Soudnímu dvoru Evropské unie, proto v v nyní posuzované věci nelze aplikovat.
Ústavní soud konstatuje, že postup a rozhodnutí obecných soudů byla řádně odůvodněna a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými.
Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele; proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu