Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky V. H., zastoupené Mgr. Reném Gemmelem, advokátem, sídlem Karola Śliwky 126/18, Karviná, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2023 č. j. 27 Cdo 2812/2022-266, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. května 2022 č. j. 5 Cmo 54/2022-228 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. prosince 2021 č. j. 24 Cm 273/2020-172, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Bytového družstva X a 2) Jakuba Bilka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka se žalobou domáhala určení, že je vlastníkem členského podílu v Bytovém družstvu X a výlučnou nájemkyní družstevního bytu č. Y v domě na adrese XY. Tvrdila, že smlouva ze dne 3. 2. 2013 (dále jen "smlouva o převodu"), kterou svůj členský podíl převedla na svého tehdejšího přítele je absolutně neplatná, neboť se její tehdejší přítel v souvislosti s jejím uzavřením dopustil podvodu, za který byl následně pravomocně odsouzen. Členský podíl v družstvu byl v mezidobí několikrát převeden na další osoby.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") žalobu stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl. Úmyslné uvedení v omyl posoudil podle § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, s nímž je spojena relativní neplatnost právního úkonu (viz § 40a téhož zákona), nikoli absolutní. S přihlédnutím k nálezu ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (N 187/58 SbNU 647)] krajský soud dále vážil ochranu původního vlastnického práva stěžovatelky vůči ochraně vlastnického práva vedlejšího účastníka 2). V této souvislosti shledal, že se stěžovatelka v čtyřleté promlčecí lhůtě nedomáhala určení, že je členkou bytového družstva a že jí náleží právo nájmu k bytu. Její nárok byl nadto dostatečně sanován tím, že jí byla v adhezním řízení přiznána náhrada škody ve výši 450 000 Kč. Vedlejší účastník 2) oproti tomu při nabytí členského podílu v bytovém družstvě postupoval s obvyklou mírou opatrnosti. V průběhu řízení nebylo prokázáno, že by měl či mohl mít o právním stavu převáděné movité věci jakékoli pochybnosti.
4. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") následně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu. Shledal, že relativní či absolutní neplatnost právního úkonu není závislá na trestněprávním posouzení, ale řídí se relevantními ustanoveními občanského zákoníku. Za účinné dovolání se neplatnosti smlouvy o převodu přitom nelze považovat úkony stěžovatelky provedené v trestním řízení, tj. zejména podání trestního oznámení. Nepřisvědčil ani dalším námitkám stěžovatelky týkající se rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, absence dobré víry vedlejšího účastníka 2) nebo neinformování nabyvatelů členského podílu bytovým družstvem.
5. Stěžovatelka následně podala dovolání, které Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl. Přípustnost dovolání shledal pouze v souvislosti s otázkou "okruhu osob oprávněných vznést námitku promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti smlouvy". Vedlejší účastník 2) nabyl členský podíl v době, kdy (zjednodušeně podáno) původní smlouva byla platná. Dovolání se relativní neplatnosti smlouvy o převodu ze strany stěžovatelky až dne 24. 5. 2021 tedy nemohlo mít jakýkoli vliv na vlastnické právo vedlejšího účastníka 2) k členskému podílu v bytovém družstvě. Nejvyšší soud dovodil, že vedlejší účastník 2) nebyl oprávněn námitku promlčení vznést. Přes dílčí nedostatky Nejvyšší soud rozsudky krajského soudu a vrchního soudu shledal správnými.
6. Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv v tom, že soudy nepřihlédly k tomu, že převodem členského podílu v bytovém družstvě na jejího tehdejšího přítele byl spáchán trestný čin podvodu, což zakládá absolutní neplatnost smlouvy o převodu. V této souvislosti odkázala na nález ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 1320/08 . Soudy rovněž nevzaly v potaz, že nikdo nesmí mít prospěch z vlastního podvodu (viz zmíněný nález sp. zn. Pl. ÚS 34/09 ). Měly rozlišit mezi prostým omylem a kvalifikovaným omylem způsobeným trestným činem.
7. I kdyby bylo možné přijmout závěr o relativní neplatnosti smlouvy o převodu, nesouhlasí s tím, že námitku neplatnosti lze vznést pouze výslovným projevem. Takový požadavek by byl projevem přepjatého formalismu. Namítá, že v trestním řízení dala jasně najevo, že s uzavřením smlouvy o převodu nesouhlasí.
8. Soudy při posouzení žaloby na určení vlastnického práva nemohly vycházet z toho, že vedlejší účastník 2) nabyl vlastnické právo k členskému podílu v bytovém družstvu v dobré víře, neboť dobrá víra by mohla být založena pouze na základě zápisu vlastnického práva v evidenci vedené orgánem veřejné moci. Rovněž má za to, že v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že vedlejší účastník 2) byl při prohlídce bytu upozorněn na spor o vlastnickém právu. Z hlediska vyvažování práv považuje za podstatné, že vedlejší účastník 2) by v případě "přiznání" vlastnického práva stěžovatelce měl nárok na vrácení úplaty za převod členského podílu od převodce.
9. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupena advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
10. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto nepřezkoumává běžnou zákonnost a správnost napadených soudních rozhodnutí, ale posuzuje výhradně to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je tudíž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, že je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti převážně opakuje námitky, které vznesla již v předchozích fázích soudního řízení a jimiž se domáhá přehodnocení (podle ní nesprávných) závěrů soudů, aniž by relevantně reagovala na argumentaci uvedenou v napadených rozhodnutích. Tím Ústavní soud staví do role pouhé další přezkumné instance. Soudy podrobně a přesvědčivě vysvětlily, proč vada smlouvy o převodu mohla vést pouze k relativní neplatnosti, nikoli absolutní, jak stěžovatelka požadovala. V této souvislosti odkázaly mj. na ustálený výklad Nejvyššího soudu (viz zejména bod 57 napadeného rozsudku krajského soudu, bod 26 napadeného rozsudku vrchního soudu a bod 16 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu). Stejně tak se beze zbytku vypořádaly s otázkou účinného dovolání se neplatnosti smlouvy o převodu (viz bod 60 napadeného rozsudku krajského soudu a bod 28 napadeného rozsudku vrchního soudu).
12. Soudy rovněž zohlednily judikaturu Ústavního soudu, které se stěžovatelka dovolávala, potažmo dostatečně objasnily její nepřiléhavost (viz zejména body 19 a 20 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu). Namítá-li stěžovatelka, že závěr o relativní neplatnosti právního úkonu je v rozporu s nálezem sp. zn. II. ÚS 1320/08 , pak Ústavní soud pouze dodává, že v dané věci soudy dospěly k závěru, že otázka absolutní neplatnosti smlouvy není relevantní pro posouzení naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, případně pro vznik škody. K povaze neplatnosti právních úkonů (jednání), jimiž byl spáchán trestný čin, se tedy nevyjadřovaly a ani vyjádřit nemohly. Ústavní soud nadto připomíná, že závěry soudů o relativní neplatnosti smlouvy o převodu vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, která byla Ústavním soudem přijata (srov. např. usnesení ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 2630/22 či usnesení ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 36/09 ).
13. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že nikdo nesmí mít prospěch z vlastního podvodu. Tento prospěch však nelze hodnotit pouze na základě (ne)platnosti právního úkonu (jednání), resp. právních vztahů vzniklých v návaznosti na trestný čin. Stěžovatelce byl v adhézním řízení přiznán nárok na náhradu škody ve výši odpovídající hodnotě členského podílu, tedy prospěchu, který vzešel z podvodu. Odhlížet nelze ani od vyvažování práv stěžovatelky a vedlejšího účastníka 2), které soudy řádně provedly (viz body 58 až 61 napadeného rozsudku krajského soudu). Není přitom pravdou, že by se vedlejší účastník 2) mohl dovolávat dobré víry pouze v případě, že by vlastnické právo k členskému podílu v bytovém družstvu bylo evidováno orgánem veřejné moci [přiměřeně viz např. nález ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11
(N 88/61 SbNU 359) či nález ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2000/18
(N 52/93 SbNU 193)]. Tvrzení stěžovatelky, že vedlejší účastník 2) věděl, že k členskému podílu uplatňuje práva třetí osoba, pak neodpovídá provedenému dokazování (viz bod 61 napadeného rozsudku krajského soudu, bod 33 napadeného rozsudku vrchního soudu). Ani potenciální nárok vedlejšího účastníka 2) na vrácení úplaty za převod členského podílu od převodce nemá pro posouzení existence vlastnického práva stěžovatelky jakýkoli význam.
14. Ústavní soud z uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz bod 1 tohoto usnesení), a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupena advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto nepřezkoumává běžnou zákonnost a správnost napadených soudních rozhodnutí, ale posuzuje výhradně to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je tudíž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, že je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti převážně opakuje námitky, které vznesla již v předchozích fázích soudního řízení a jimiž se domáhá přehodnocení (podle ní nesprávných) závěrů soudů, aniž by relevantně reagovala na argumentaci uvedenou v napadených rozhodnutích. Tím Ústavní soud staví do role pouhé další přezkumné instance. Soudy podrobně a přesvědčivě vysvětlily, proč vada smlouvy o převodu mohla vést pouze k relativní neplatnosti, nikoli absolutní, jak stěžovatelka požadovala. V této souvislosti odkázaly mj. na ustálený výklad Nejvyššího soudu (viz zejména bod 57 napadeného rozsudku krajského soudu, bod 26 napadeného rozsudku vrchního soudu a bod 16 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu). Stejně tak se beze zbytku vypořádaly s otázkou účinného dovolání se neplatnosti smlouvy o převodu (viz bod 60 napadeného rozsudku krajského soudu a bod 28 napadeného rozsudku vrchního soudu).
12. Soudy rovněž zohlednily judikaturu Ústavního soudu, které se stěžovatelka dovolávala, potažmo dostatečně objasnily její nepřiléhavost (viz zejména body 19 a 20 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu). Namítá-li stěžovatelka, že závěr o relativní neplatnosti právního úkonu je v rozporu s nálezem sp. zn. II. ÚS 1320/08 , pak Ústavní soud pouze dodává, že v dané věci soudy dospěly k závěru, že otázka absolutní neplatnosti smlouvy není relevantní pro posouzení naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, případně pro vznik škody. K povaze neplatnosti právních úkonů (jednání), jimiž byl spáchán trestný čin, se tedy nevyjadřovaly a ani vyjádřit nemohly. Ústavní soud nadto připomíná, že závěry soudů o relativní neplatnosti smlouvy o převodu vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, která byla Ústavním soudem přijata (srov. např. usnesení ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 2630/22 či usnesení ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 36/09 ).
13. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že nikdo nesmí mít prospěch z vlastního podvodu. Tento prospěch však nelze hodnotit pouze na základě (ne)platnosti právního úkonu (jednání), resp. právních vztahů vzniklých v návaznosti na trestný čin. Stěžovatelce byl v adhézním řízení přiznán nárok na náhradu škody ve výši odpovídající hodnotě členského podílu, tedy prospěchu, který vzešel z podvodu. Odhlížet nelze ani od vyvažování práv stěžovatelky a vedlejšího účastníka 2), které soudy řádně provedly (viz body 58 až 61 napadeného rozsudku krajského soudu). Není přitom pravdou, že by se vedlejší účastník 2) mohl dovolávat dobré víry pouze v případě, že by vlastnické právo k členskému podílu v bytovém družstvu bylo evidováno orgánem veřejné moci [přiměřeně viz např. nález ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 88/61 SbNU 359) či nález ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2000/18 (N 52/93 SbNU 193)]. Tvrzení stěžovatelky, že vedlejší účastník 2) věděl, že k členskému podílu uplatňuje práva třetí osoba, pak neodpovídá provedenému dokazování (viz bod 61 napadeného rozsudku krajského soudu, bod 33 napadeného rozsudku vrchního soudu). Ani potenciální nárok vedlejšího účastníka 2) na vrácení úplaty za převod členského podílu od převodce nemá pro posouzení existence vlastnického práva stěžovatelky jakýkoli význam.
14. Ústavní soud z uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz bod 1 tohoto usnesení), a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. září 2024 Josef Fiala v. r. předseda senátu