Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Kordy, zastoupeného Mgr. Bc. Rostislavem Smažíkem, advokátem, sídlem Česká Čermná 167, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. května 2023 č. j. 8 As 25/2023-71, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. ledna 2023 č. j. 30 A 54/2022-112, rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 21. července 2022 č. j. MD-36985/2021-930/25 a rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 19. října 2021 č. j. KUKHK-22477/DS/2021-14, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové, Ministerstva dopravy a Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, jako účastníků řízení, a podniku Ředitelství silnic a dálnic ČR, s. p., sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, a města N., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský úřad v Hradci Králové napadeným rozhodnutím rozhodl o odnětí vlastnického práva ke specifikovaným nemovitým věcem v kat. úz. B., a to z důvodu stavby "Silnice I/33 N. - obchvat". Na základě stěžovatelova odvolání Ministerstvo dopravy (dále jen "ministerstvo") napadeným rozhodnutím částečně změnilo uvedené rozhodnutí v označení jednoho pozemku, ve lhůtě pro zahájení uskutečňování účelu vyvlastnění a zvýšilo náhradu za vyvlastnění.
3. Proti rozhodnutí ministerstva podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") s návrhem na přiznání odkladného účinku. Krajský soud zjistil, že rozhodnutí nebylo řádně doručeno s originálem geometrického plánu, což nepovažoval za důvod pro jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost, další námitky neshledal důvodnými a žalobu napadeným rozsudkem zamítl.
4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako nedůvodnou a napadeným rozsudkem kasační stížnost zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. až IV. výrok). V odůvodnění reagoval na námitky o vadách kontraktačního procesu, (ne)platnosti územního rozhodnutí, rozšíření předmětu vyvlastnění a vadách řízení před krajským soudem.
5. Stěžovatel namítá, že nebyla řádně zohledněna absence kontraktačního procesu, který zákon o vyvlastnění předpokládá, přičemž je nezbytnou podmínkou přípustnosti následného vyvlastnění. Soud se spokojil s konstatováním, že jakési jednání probíhalo, aniž se vyvlastniteli podařilo ve lhůtě 90 dnů uzavřít smlouvu o získání práv k pozemku nebo ke stavbě potřebných pro uskutečnění účelu vyvlastnění stanoveného zákonem [§ 3 odst. 1 a § 5 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění)].
6. Stěžovatel tvrdí, že byl krácen na svých právech, neboť platnost územního rozhodnutí soudy dovozují z vedení vyvlastňovacího řízení se třetím subjektem, jehož stěžovatel nebyl účastníkem. Jako vlastník pozemku byl účastníkem územního řízení, které vyústilo ve vydání územního rozhodnutí, přičemž zastává názor, že toto územní rozhodnutí pozbylo platnosti uplynutím lhůty v něm uvedené. Výkladem, který zvolil soud, že zahájením jakéhokoliv řízení o vyvlastnění dochází ke stavení lhůty, dochází ke krácení práv účastníků územního řízení, neboť ti zákonitě nejsou účastníky řízení o jednotlivých vyvlastněních.
7. Požadavek stěžovatele na rozšíření předmětu vyvlastnění je prý nad rámec zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury, ve znění pozdějších předpisů, a stěžovatel údajně neprokázal důvody rozšíření výkupu o další pozemky, i když toto zákon nepožaduje. V zákoně je pouze uvedeno, že vyvlastňovaný má možnost o rozšíření vyvlastnění požádat podle § 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění. Že by to měl prokazovat výlučně žadatel, není nikde v zákoně uvedeno (např. dočasné zábory pozemků stěžovatele nejsou doteď vyřešeny). Navíc ve správním řízení platí zásada, že stav věci zjišťuje správní orgán.
8. Podle stěžovatele nebylo řízení o odnětí vlastnického práva provedeno v souladu se zákonem a rovněž tak za přiměřenou náhradu, která by byla spravedlivá. Stěžovatel požaduje vyvlastnit své pozemky v širším rozsahu, než navrhuje vyvlastnitel, a to s cílem, aby nemusel bydlet ve svém stávajícím rodinném domě se svojí rodinou pod mostem, který zde na stavbě silnice obchvatu města N. bude postaven, a byl tak vystaven nejen nebezpečí pádu vozidla z mostu na jeho dům, ale i dalším imisím, které budou s touto stavbou spojeny.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Jinými slovy, napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ z pozice podústavního práva. Ústavní soud není povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.
Při výkonu této pravomoci je i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud je oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, byla-li by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod.
K takovému zjištění Ústavní soud ve věci stěžovatelky nedospěl.
12. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je ve značném rozsahu opakováním argumentů uplatněných stěžovatelem v řízení před Nejvyšším správním soudem, který se s nimi obsáhle a ústavně souladným způsobem vypořádal. Stěžovatel polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině podústavního práva a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením soudu neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou.
13. Ústavní soud nezjistil důvod, pro který by řádně odůvodněné závěry správních soudů bylo možno označit za svévolné či extrémní, resp. excesivní, neboť mají racionální základ a jsou logicky a srozumitelně vysvětleny, což je rozhodné z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu. Nejvyšší správní soud se podrobně a srozumitelně vypořádal s námitkami stěžovatele, které byly uplatněny v řízení před správními soudy a na nichž stěžovatel staví i svoji ústavní stížnost. Vyšel z toho, že řízení o vyvlastnění bylo vedeno na základě žádosti a důkladně se vypořádal s námitkou o vadě kontraktačního procesu vedoucího k vyvlastnění; její neexistenci dovodil především z toho, že stěžovatel dával opakovaně najevo hlavní požadavek na rozšíření vyvlastnění o další pozemky, nikoliv výši ceny, což vedlo k tomu, že dotčené (následně vyvlastněné) pozemky nebylo možné získat dohodou nebo jiným způsobem.
Nejvyšší správní soud se věnoval i otázce nezbytného rozsahu vyvlastnění, resp. rozšíření předmětu vyvlastnění a jeho stanovení ve správním řízení. Řádně byla odůvodněna i otázka platnosti územního rozhodnutí, s tím, že nastane-li právní skutečnost (tj. zahájení jiného vyvlastňovacího řízení), s níž zákon nespojuje pozbytí platnosti územního rozhodnutí, zůstane toto rozhodnutí platné v celém rozsahu, tj. vůči všem jeho účastníkům, tedy i stěžovateli. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl.
95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl, když vyšel z dostatečných skutkových zjištění a aplikoval odpovídající zákonné normy i judikaturu.
14. Stěžovatelem připomínané právo na soudní ochranu neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na řádné řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V posuzované věci Nejvyšší správní soud předepsané požadavky respektoval.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových základních práv, a proto odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu