Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ivo Palkosky, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem nám. Starosty Pavla 40, 272 01 Kladno, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2013 č. j. 10 To 149/2013-1267, ze dne 11. dubna 2013 č. j. 11 To 132/2013-161, ze dne 25. dubna 2013 č. j. 11 To 163/2013-228, ze dne 25. dubna 2013 č. j. 11 To 160/2013-237, ze dne 30. dubna 2013 č. j. 13 Tmo 21/2013-112, ze dne 21. května 2013 č. j. 13 Tmo 25/2012-183 a ze dne 24. května 2013 č. j. 11 To 196/2013-346, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2013 č. j. 11 To 160/2013-237 bylo podle ustanovení § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušeno napadené usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 28. března 2013 sp. zn. 2 T 4/2012 a dále byla obhájci JUDr. Ivo Palkoskovi (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) podle ustanovení § 152 odst. 2 a odst. 3 trestního řádu stanovena odměna a náhrada hotových výdajů v částce 21 386,20 Kč.
Zbývajícími ústavní stížností napadenými usneseními Krajský soud v Praze podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl stížnosti obhájce JUDr. Ivo Palkosky proti usnesením Okresního soudu v Kladně, kterými byla stanovena odměna a náhrada hotových výdajů obhájce JUDr. Ivo Palkosky za zastupování v trestním řízení.
Stěžovatel má za to, že při rozhodování o odměně za obhajobu ve výše uvedených věcech soudy neměly použít ustanovení § 12b advokátního tarifu, ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb. a vyhlášky č. 430/2011 Sb., neboť toto ustanovení pozbylo platnosti dnem 31. prosince 2012. V této souvislosti stěžovatel namítá neústavnost přechodného ustanovení vyhlášky č. 486/2012 Sb. pro jeho rozpor se zákazem retroaktivity
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podstatou námitek stěžovatele je jeho nesouhlas s výší odměn, které mu byly i jako ustanovenému obhájci soudem přiznány ústavní stížností napadenými rozhodnutími.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře vícekrát zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Opakovaně k této otázce judikoval, že tato problematika (resp. odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod.
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně dovodil, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou; zobrazují se v něm aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi jen v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud otevřel ústavní stížnost věcnému posouzení, jsou výjimečné. V souzené věci takové extrémní vybočení shledáno nebylo.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci byly ze strany Krajského soudu v Praze dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci.
Krajský soud v Praze v napadených rozhodnutích dostatečně a přesvědčivě vyložil, ze kterých ustanovení právních předpisů při svém rozhodování vycházel. V ústavní stížností napadených usneseních krajský soud shodně dovodil, že o odměně stěžovatele jako ustanoveného obhájce bylo rozhodováno podle předpisu platného a účinného v době, kdy byly úkony právní služby vykonány, totéž platí o výši DPH. Nelze tedy jeho rozhodnutí hodnotit jako rozhodnutí svévolná či vykazující prvky libovůle. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu