Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného Mgr. Terezou Otavovou, advokátkou, sídlem Olšina 336, Týniště nad Orlicí, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 5. května 2025 č. j. 2 KZN 67/2025-36, vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Kolíně ze dne 18. února 2025 č. j. 2 ZN 1543/2023-52 a opatření Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, územního odboru Kolín, oddělení obecné kriminality ze dne 21. ledna 2025 č. j. KRPS-257509-64/TČ-2023-010471, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství v Kolíně a Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, územního odboru Kolín, oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, a A. V., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že orgány činné v trestním řízení porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 3 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí a listin plyne následující. Stěžovatel a vedlejší účastnice (dále též jen "podezřelá") se seznámili roku 2015 a započali spolu partnerský vztah. Ve společné domácnosti spolu vychovávali syna podezřelé z předchozího vztahu a též společného syna, který se jim narodil v roce 2016. Partnerské soužití nebylo zcela idylické a partnerské neshody vygradovaly v roce 2023, kdy se jejich vztah rozpadl. V období rozchodu stěžovatel policejnímu orgánu oznámil, že ho jeho partnerka dlouhodobě týrá, a to psychickým nátlakem, ponižováním, úkolováním a občasným fyzickým napadáním. Násilí, kterého se na něm měla podezřelá dopouštět, mělo podobu násilí psychického, ekonomického, sociálního a fyzického, objevovaly se i dílčí epizody násilí sexuálního (které ale nenaplňovaly skutkové podstaty trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti). Policejní orgán poté zahájil úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 trestního zákoníku.
3. Policejní orgán třikrát vyhodnotil, že nejde o podezření z trestného činu, a věc vždy postoupil k projednání přestupku podle § 159a odst. 1 písm. a) trestního řádu. Stěžovatel se proti tomu bránil podněty k přezkumu, kterým Okresní státní zastupitelství v Kolíně dvakrát vyhovělo a uložilo, aby policejní orgán ve věci provedl další šetření.
4. Policejní orgán poté napadeným opatřením napotřetí postoupil věc k projednání přestupku. Stěžovatel při výslechu uvedl, že ho podezřelá manipulovala již od začátku jejich vztahu a vyčítala mu různé věci. To se postupem času stupňovalo a podezřelá měla čím dál větší kontrolu nad jeho životem. Začala ho fyzicky napadat, po hádkách ho odmítala pustit do bytu, psychicky ho vydírala a manipulováním a naléháním ho dvakrát donutila k pohlavnímu styku, který původně nechtěl, nakonec na něj ale svolil. Podezřelá při výslechu uvedla, že se se stěžovatelem hádala kvůli jeho předchozím dluhům a exekucím. V posledním období se stěžovatel choval agresivně v bytě, když byli spolu o samotě, ale také před dětmi. Často se hádali kvůli penězům a práci, což vyplývá z jejich komunikace. Předložila též lékařskou zprávu o napadení stěžovatelem.
5. Policejní orgán provedl šetření v místě bydliště stěžovatele a podezřelé, a to v domě, kde bydleli. Dle sousedů bylo občas slyšet, jak stěžovatel křičí na chodbě a před domem.
6. Policejní orgán vyhodnotil komunikaci doloženou stěžovatelem a podezřelou. Z komunikace vyplynulo, že jejich vztah dlouhodobě nefunguje, a že se hádají. Mají očividné problémy ve svém soužití. Podezřelá měla podezření na nevěru stěžovatele a ve většině zpráv mu vyčítá, že je s jinou ženou. Podezřelá stěžovateli vyčítala finanční problémy s provozem domácnosti a s placením závazků. Četnost jejích zpráv se v průběhu času zvyšovala. V komunikaci je zachycena i fotografie podezřelé po údajném napadení stěžovatelem. Nelze tedy jednoznačně určit, zda měl ve vztahu jeden z nich roli dominantní a druhý roli týraného. Z komunikace také vyplynuly poznatky, které policejní orgán postoupil jiným orgánům.
7. Z výslechu rodičů stěžovatele vyplynulo, že se stěžovatel a podezřelá denně hádali "o hloupostech". Podezřelá chtěla stěžovatele ovládat. Podezřelou vše hned rozčílilo. Stěžovatel a podezřelá se nemohli dohodnout na způsobu výchovy svých dětí. Podezřelá nechtěla stěžovateli děti svěřovat, protože o něm tvrdila, že je nezodpovědný a neumí se o ně postarat. Po jejich rozchodu jim podezřelá (i v noci) opakovaně psala zprávy, aby domluvili stěžovateli, ať se k ní vrátí, nebo už nikdy neuvidí svá vnoučata.
8. Z výslechu rodičů podezřelé vyplynulo, že její otec toho o jejich soužití moc neví, a že si nevšiml ničeho problematického. Její matka uvedla, že se stěžovatel a podezřelá hádali. Když je navštívila v jejich bydlišti, viděla rozbité věci a dveře. To způsobil stěžovatel, který ve vzteku vždy něco rozbil, když se hádali. Ve více případech došlo k tomu, že ji podezřelá volala, že je zamčená s dětmi v koupelně a bojí se stěžovatele. Před příjezdem matky podezřelé stěžovatel raději z bytu odešel.
9. Policejní orgán uzavřel, že nebyla naplněna skutková podstata přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 trestního zákoníku. Znak násilí je třeba vykládat tak, že jde o zlé nakládání s osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, bezcitnosti a určitou trvalostí, kterou tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Hrubého zacházení se dopouštěli jak podezřelá, tak i stěžovatel. Jednotlivé útoky nelze považovat za jednostranné, nedochází zde ke stupňování jednání, hrubé jednání má stejnou intenzitu a není doprovázeno útoky vyšší intenzity. Útoky nedosahují vyššího stupně společenské škodlivosti. Policejní orgán poté shrnul, že chybí znak jednostrannosti útoků, tyto útoky nedosahují požadované intenzity, chybí znak eskalace. Jejich vztah měl od počátku do konce setrvalý stav. Tímto jednáním byl naplněna nanejvýš skutková podstata přestupku podle § 7 odst. 1, písm. c) bodu 4 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, kterého se oba dopustili vzájemně. Policejní orgán proto věc opět odevzdal Městskému úřadu Kolín k projednání přestupku.
10. Proti postupu policejního orgánu podal stěžovatel okresnímu státnímu zastupitelství opět podnět k přezkumu podle § 157a trestního řádu. Okresní státní zastupitelství v napadeném rozhodnutí uvedlo, že v minulých dvou případech byl podnět stěžovatele důvodný pro nedostatečný rozsah dokazování v rámci prověřování, nyní již důvodný nebyl, protože policejní orgán provedl všechny myslitelné a v úvahu připadající důkazy. Z těch vyplývá, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu. Nešlo o týrání, ale o dlouhodobé partnerské neshody. Hrubé chování bylo vzájemné.
11. Stěžovatel poté ke Krajskému státnímu zastupitelství v Praze podal podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Krajské státní zastupitelství v napadeném rozhodnutí shledalo podnět nedůvodným. Jednání podezřelé samozřejmě nelze zlehčovat a je nepochybné, že pro stěžovatele bylo nepříjemné, nevhodné a urážející. Nešlo ale o jednostranné chování podezřelé, ale o jednání často vzájemné. Nebylo proto prokázáno, že šlo o týrání, neboť nebyly naplněny jeho definiční znaky. Policejní orgán i okresní státní zastupitelství věc posoudily v souladu se zákonem.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje, že skutková podstata přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí je naplněna i tehdy, nejsou-li přítomny epizody fyzického násilí. K naplnění skutkové podstaty stačí násilí psychického charakteru. Takovým jednáním může být neustálá kontrola, ponižování, oddělování od dětí, shazování péče o ně, neustálé obviňování z nevěry a zakazování kontaktu s rodinou. O týrání jde i tehdy, objeví-li se v něm prvky tzv. sekundární agrese, tj. pokud oběť týrání agresora sama fyzicky napadne. Specifikem sekundární agrese je odlišná motivace, jde o emocionální obrannou reakci oběti na týrání. Týrání s prvky sekundární agrese je třeba odlišovat od situačního párového násilí, ve kterém je jiná dynamika (chybí uplatňování moci a kontroly). Jednání, kterého se podezřelá dopustila, spadá do působnosti čl. 3 a čl. 8 Úmluvy. Tyto články se vztahují nejen na fyzické bolesti, ale i na duševní utrpení způsobené vyvoláním stavu úzkosti a stresu i jinými prostředky než útokem. Strach z dalších útoků může být pro oběť domácího násilí natolik závažný, že zažívají utrpení a úzkost, které mohou dosáhnout minimální hranice závažnosti. To bylo naplněno, protože stěžovatele podezřelá vystavila dlouhodobému psychickému, ekonomickému a sociálnímu násilí s dílčími epizodami násilí fyzického a sexuálního.
13. Stěžovateli proto náleží právo na účinné vyšetřování, neboť vznesl hájitelné tvrzení. Orgány činné v trestním řízení pochybily v tom, že jednání podezřelé označily za situační párové násilí. Závěr, že nedocházelo k eskalaci jednání, je v extrémním rozporu s obsahem spisu. Zvyšující se četnost a intenzita útoků nevyplývá jen z vysvětlení stěžovatele, ale též i z dalších nepřímých důkazů, tj. vysvětlení podaných jeho rodiči a elektronické komunikace doložené stěžovatelem. Z té též vyplývá, že četnost a intenzita útoků podezřelé se zvyšovala. Stěžovatel se snažil konflikty neeskalovat a ani je sám neinicioval. V extrémním rozporu s obsahem spisu je též závěr, že nebyla nastavena role dominantní a týrané osoby, protože ve vztahu stěžovatele a podezřelé šlo o týrání s prvky tzv. sekundární agrese, nikoli o situační párové násilí. Dominantní role podezřelé přitom byla jasně nastavena, neboť se snažila mít kontrolu nad téměř všemi aspekty stěžovatelova života. Případ stěžovatele je svou povahou a závažností též obdobný případům jiným, ve kterých dle judikatury k týrání osoby došlo. Závěr orgánů činných v trestním řízení, že jednání podezřelé nedosahuje dostatečné společenské škodlivosti, je proto chybný. Orgány činné v trestním řízení chybně vyhodnotily kontext vztahu a specifika násilí ženských agresorek vůči jejich partnerům.
14. Orgány činné v trestním řízení též nepostupovaly důkladně a dostatečně. Nepřibraly soudního znalce, který by zkoumal osobnost a případné duševní poruchy podezřelé a který by se odborně vyjádřil k dynamice a kontextu případu. V neposlední řadě se orgány činné v trestním řízení dopustily sekundární viktimizace stěžovatele, neboť mu vyčetly, že neopustil společnou domácnost. Stěžovatel na závěr zdůrazňuje, že přestupkové řízení není odpovídající úroveň ochrany jeho práv, které podezřelá porušila.
15. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
16. Porušení ústavních závazků státu potírat jednání porušující základní práva může mít vůči poškozeným závažnou trestnou činností podobu zásahu 1) do práva na účinné vyšetřování; 2) do práva na postup státních orgánů, který nepůsobí nadbytečnou sekundární viktimizaci; 3) do práva na poskytnutí ochrany ústavně konformním výkladem právních předpisů; 4) do práva na hodnocení skutkového stavu věci bez extrémního rozporu mezi obsahem důkazů a hodnotícím závěrem; nebo 5) do přiměřených participačních procesních práv (srov. nález ze dne 2. 4. 2025 sp. zn. IV. ÚS 3248/24 , bod 28).
17. Povinností účinného vyšetřování se rozumí šetření namítaného porušení základního práva orgány činnými v trestním řízení. Plná povinnost provést účinné vyšetřování orgány veřejné moci existuje zejména u zásahů do práva na život, zákazu mučení a jiného špatného zacházení a zákazu nucených prací. Šetření musí být nezávislé a nestranné, důkladné a dostatečné, rychlé a podrobené kontrole veřejností [srov. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14
(N 51/76 SbNU 691), bod 56].
18. Ústavní soud rovněž připomíná, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené orgány činnými v trestním řízení. To vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti v trestním řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Ústavní soud posuzuje jen vybočení orgánů činných v trestním řízení z ústavních mezí. Takové vybočení může být dáno extrémním nesouladem mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů orgán činný v trestním řízení učinil, a jeho právními závěry.
19. V posuzované věci žádná z výše uvedených vad nenastala a šetření orgánů činných v trestním řízení dostálo všem ústavním požadavkům. Orgány činné v trestním řízení (mimo jiné) postupovaly rychle a důkladně, čemuž nasvědčuje zejména skutečnost, že okresní státní zastupitelství věc dvakrát vrátilo policejnímu orgánu k došetření, a že policejní orgán obstaral všechny v úvahu připadající důkazy. Stěžovatel v zásadě jen opakuje argumentaci, kterou již uplatňoval před dozorovým i dohledovým státním zastupitelstvím. Obě státní zastupitelství mu na jeho argumenty přesvědčivě odpověděla.
20. V prvé řadě je třeba uvést, že orgány činné v trestním řízení vzaly v úvahu všechna specifika dokazování a posuzovaní tohoto druhu trestné činnosti. Vyslechly všechny osoby, které by mohly mít informace o vztahu stěžovatele a podezřelé, tj. rodinné příslušníky a také jejich známé. Provedly místní šetření v místě bydliště a zjišťovaly, zda nebyli jejich sousedé svědky nějakého závadného jednání. Orgány činné v trestním řízení poté vyhodnotily rozsáhlou elektronickou komunikaci mezi stěžovatelem a podezřelou a taktéž jimi předložené lékařské zprávy.
Nelze tedy tvrdit, že by orgány činné v trestním řízení nepostupovaly nedůkladně či nedostatečně. Znalecké dokazování neprovedly proto, že tento důkaz považovaly za nadbytečný, neboť z ostatních důkazů dostatečně zjistily skutkový stav věci (s. 1 až 4 opatření policejního orgánu, s. 2 vyrozumění okresního státního zastupitelství a s. 2 až 4 vyrozumění krajského státního zastupitelství). Na tom není nic neústavního, orgány činné v trestním řízení tím naopak splnily svou povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí podle § 2 odst. 5 trestního řádu.
21. Orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Srozumitelně posoudily kontext a dynamiku vztahu stěžovatele a podezřelé a vysvětlily, že nešlo o týrání s prvky tzv. sekundární agrese, které je trestným činem (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2024 sp. zn. 4 Tdo 10/2024, bod 35), ale o situační párové násilí, ve kterém chybí definiční znak týrání, tj. prvek moci a kontroly, a které trestným činem není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022 sp. zn. 7 Tdo 800/2022, bod 33). Nutno dodat, že definice týrání užitá orgány činnými v trestním řízení je v souladu s ustálenou judikaturou a není na ní nic neústavního (srov. např. nález ze dne 27. 8. 2025 sp. zn. II. ÚS 1689/25 , body 27 až 30).
22. Ústavní soud nikterak nebagatelizuje vnímání stěžovatele a chápe, že pro něj byly konfliktní a napjaté situace nastalé ve vztahu s podezřelou stresující, kvůli absenci rozdělení rolí na osobu dominantní a osobu týranou ale o trestný čin nešlo. Policejní orgán zjistil, že stěžovatel i podezřelá se po většinu trvání jejich vztahu vzájemně dopouštěli hrubého jednání, útoky podezřelé nadto nedosahovaly takového stupně intenzity, aby je šlo kvalifikovat jako těžké příkoří. Orgány činné v trestním řízení též posoudily, zda docházelo k eskalaci útoků a došly k závěru, že hrubé jednání mělo po dobu trvání vztahu ve své podstatě stejnou intenzitu.
Je pravdou, že se četnost zpráv podezřelé zvyšovala, je to však třeba interpretovat v kontextu případu. Většina těchto zpráv se totiž týkala zajištění zájmů a potřeb společně vychovávaných dětí. Tyto závěry tak nejsou v extrémním rozporu s obsahem důkazů (s. 3 až 4 opatření policejního orgánu, s. 2 vyrozumění okresního státního zastupitelství a s. 3 až 4 vyrozumění krajského státního zastupitelství).
23. Se stěžovatelem lze nicméně souhlasit v tom, že teze policejního orgánu, že stěžovatel mohl kdykoli opustit společnou domácnost (jestliže pociťoval takovou nepohodu, jakou popisoval), je značně nevhodná. Tato teze se míjí se samotnou podstatou týrání, neboť týraná osoba typicky nebude po určitou dobu schopna společnou domácnost opustit a svou situaci řešit. Na této tezi nicméně orgány činné v trestním řízení svá rozhodnutí nezaložily a až na tento nevhodný výrok chování podezřelé nebagatelizovaly. Toto chování naopak označily za velmi nevhodné a neomluvitelné, uznaly možnost jeho protiprávnosti, nikoli však v intenzitě, kterou je možné řešit trestněprávní cestou. Posuzovanou věc proto poté v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe postoupily do přestupkového řízení (srov. usnesení ze dne 12. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 690/24 , bod 16).
24. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu