1. B. F.,
2. Ing. B. J.,
3. Č. J.,
4. D. F.,
5. G. E.,
6. Doc.PhDr. H. J.,
7. H. I.,
8. H. H.,
9. H. R.,
10. Ch. J.,
11. Ch. D.,
12. Ing. K. Š.,
13. Ing. K. K.,
14. Ing. K. I.,
15. K. I.,
16. K. J.,
17. K. M.,
18. L. V.,
19. Ing. L. O.,
20. MUDr. M. P.,
21. M. M.,
22. M. G.,
23. M. M.,
24. M. Z.,
25. M. J.,
26. M. M.,
27. M. L.,
28. P. M.,
29. R. V.,
30. R. J.,
31. S. J.,
32. S. M.,
33. S. I.,
34. Ing. Š. M.,
35. Š. M.,
36. MUDr. T. P.,
37. Ing. T. P.,
38. V. J.,
39. V. J.,
40. V. J.,
41. V. J.,
42. ZEGA s.r.o., Geologická 992/3, 152 00 Praha 5 - Hlubočepy
43. Z. P.,
44. Z. T., všichni zastoupeni Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou se sídlem Lysá nad Labem, Sadová 1808, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. května 2007 č. j. 11 C 184/2003-671 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2010 č. j. 18 Co 248/2009-807, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelé se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. července 2010 a doplněna návrhem na přerušení řízení dne 15. září 2010, domáhali podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé v podání ze dne 15. září 2010 uvedli, že dne 10. července 2010 ve věci podali dovolání k Nejvyššímu soudu a navrhli, aby Ústavní soud do doby vyřízení jejich dovolání Nejvyšším soudem řízení o ústavní stížnosti přerušil.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 11 C 184/2003 (dále jen "soudní spis") se zjišťuje, že pod č. listu 818 je v uvedeném spise založeno dovolání stěžovatelů do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2010 č. j. 18 Co 248/2009-807, jehož přípustnost stěžovatelé opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení § 75 odst. 1 zákona, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), s výjimkou návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 75 odst. 1, věta za středníkem, § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Jak vyplývá z obsahu podané ústavní stížnosti a soudního spisu, stěžovatelé podali proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, čímž došlo v posuzované věci k souběhu ústavní stížnosti a dovolání. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny tvrzený protiústavní stav napravit.
Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Za dané situace je podání ústavní stížnosti předčasné a proto Ústavní soud neshledal ani důvody pro přerušení řízení. Odmítnutí ústavní stížnosti pak nikterak právo stěžovatelů na případné posouzení napadeného rozhodnutí Ústavním soudem nenarušuje, neboť: "Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (§ 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelů odmítnout podle ustanovení § 43 odst.
1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Z důvodu, že ústavní stížnost byla posouzena jako nepřípustná, Ústavní soud již nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění vady podání, která spočívala v tom, že k návrhu nebyla přiložena kopie rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2010 č. j. 18 Co 248/2009-807 (§ 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 20. září 2010
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka