Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. R. K., zastoupeného JUDr. Václavem Vyhlídkou, advokátem, AK se sídlem Pravdova 1113/II, 377 01 Jindřichův Hradec, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 21. 4. 2009 č. j. 15 Co 814/2008-83, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel namítal, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně nebyl zastoupen advokátem a bránil se pouze laicky. Tím byla zcela porušena rovnost stran řízení; žalobce, který byl zastoupen advokátem, se vůči stěžovateli nacházel v mnohem výhodnějším postavení. Soud prvního stupně - ač mu tyto skutečnosti byly známy - neposkytl stěžovateli potřebná procesní poučení podle § 118a o. s. ř. Odvolací soud, jehož rozhodnutí je ústavní stížností napadeno, pak tyto vady nezhojil, ač k tomu byl povinen z úřední povinnosti, a tudíž rovněž porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 , Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Ústavní soud nemůže akceptovat námitky stěžovatele, podle nichž došlo v projednávané věci k porušení procesní rovnosti stran a práva na spravedlivý proces. Stěžovatel namítá, že se v řízení před soudem prvního stupně nacházel v nevýhodné pozici, neboť nebyl právně zastoupen. Stěžovateli však nic nebránilo v tom, aby si právního zástupce zvolil. Jestliže tak neučinil, musí též nést důsledky svého jednání; v žádném případě nelze tuto skutečnost vytýkat soudu prvního stupně. Nelze předpokládat - s ohledem na to, že v rámci odvolacího řízení již zastoupen byl - že by si stěžovatel právní zastoupení nemohl dovolit.
Pokud by tomu tak bylo, mohl by stěžovatel požádat o ustanovení právního zástupce. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že řízení jako celek vyhovovalo požadavkům plynoucím z práva na spravedlivý proces a se stěžovatelovými námitkami se nemohl ztotožnit. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
K ústavní stížnosti byla přiložena ne zcela bezvadná plná moc. Ústavní soud k odstranění její vady (udělena pouze pro podání ústavní stížnosti) nevyzýval, neboť byť by i byla tato vada napravena, nic by to na zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti změnit nemohlo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 17. září 2009
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu