Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. J., zastoupeného Mgr. Janem Vondráčkem, advokátem, sídlem Dubská 356/2, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. dubna 2018 č. j. 4 To 134/2018-418 a usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 14. února 2018 č. j. 2 T 146/2016-404, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí o výkonu trestu odnětí svobody v délce jednoho roku ve věznici s ostrahou.
Ze spisu Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 2 T 146/2016, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že okresní soud trestním příkazem ze dne 13. 10. 2016 č. j. 2 T 146/2016-223 uznal stěžovatele vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku spáchaných ve spolupachatelství, za což mu uložil souhrnný trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří roků s dohledem.
Ve zkušební době podmínečného odsouzení okresní soud zjistil, že stěžovatel dlouhodobě, hrubým způsobem porušoval a neplnil podmínky ochranného dohledu, s výjimkou dvou návštěv se k výkonu probace bez omluvy nedostavoval, ignoroval sjednané termíny a výzvy, nedokládal místo svého pobytu a zdroje obživy. Při veřejném zasedání stěžovatel připustil, že podmínky dohledu neplnil, své chování nebyl schopen racionálně vysvětlit a okresní soud tak dospěl k závěru, že v jeho případě dohled zcela selhal. Ústavní stížností napadeným usnesením proto rozhodl o přeměně podmíněně uloženého trestu odnětí svobody a nařídil jeho výkon ve věznici s ostrahou.
Ke stížnosti stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu zrušil. Konstatoval, že napadené usnesení bylo věcně správné, nicméně okresní soud opíraje své rozhodnutí o § 83 odst. 1 tr. zákoníku zřejmě přehlédl, že odsouzení, o kterém rozhodoval, je odsouzením k trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu trestu se stanovením dohledu, o němž bylo třeba rozhodnout podle § 86 odst. 1 tr. zákoníku. Pro tuto vadu krajský soud usnesení okresního soudu zrušil a ústavní stížností napadeným usnesením sám znovu rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku, uložený mu shora citovaným trestním příkazem; pro výkon trestu odnětí svobody zařadil stěžovatele do věznice s ostrahou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti kritizoval postup okresního soudu. Uvedl, že soud vyhotovil písemné usnesení dne 13. 3. 2018, které doručil jeho obhájci dne 11. 4. 2018. Již dva dny nato okresní soud odeslal spis s blanketní stížností stěžovatele krajskému soudu, přestože bylo výslovně avizováno, že stížnost bude odůvodněna. Podle stěžovatele tím dal okresní soud najevo, že mu nemíní dát přiměřený časový prostor pro přípravu a realizaci jeho obhajoby. Odůvodněná stížnost byla doručena okresnímu soudu dne 18.
4. 2018, který ji doslal krajskému soudu, kam byla doručena dne 23. 4. 2018. V tento den krajský soud o stížnosti stěžovatele rozhodl, z odůvodnění jeho usnesení je však zřejmé, že odůvodněnou stížnost před svým rozhodnutím neměl k dispozici. Nemohl tak vzít v potaz všechny stěžovatelovy argumenty, a proto jeho usnesení nelze považovat za ústavně konformní. Stěžovatel dále upozornil, že v den konání veřejného zasedání okresního soudu Probační a mediační služba České republiky (dále jen "PMS") zaslala soudu faxem sdělení s uvedením skutečností, jež považovala za důležité.
Přestože sdělení PMS bylo soudu doručeno v dopoledních hodinách, soudce se jím nezabýval, jeho obsah nevzal v potaz ani krajský soud. Postup soudů obou stupňů stěžovatel označil za porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu a vzhledem k tomu, že výsledkem jejich rozhodnutí bylo omezení jeho osobní svobody, šlo o pochybení o to závažnější. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených usnesení. Je přesvědčen, že podmínky § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jsou splněny, neboť odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí není v rozporu s důležitým veřejným zájmem, naopak pro něho představuje nástup do výkonu trestu závažný zásah do života; termín nástupu byl stanoven na den 21.
6. 2018. K ústavní stížnosti se dne 9. 7. 2018 vyjádřil okresní soud, který odkázal na odůvodnění svého usnesení. Dodal, že sdělení PMS, včetně příloh obdržel soudce po veřejném zasedání, ale i kdyby tomu tak nebylo, nic by to na meritorním výroku nezměnilo. Stěžovatel dlouhodobě nebyl schopen svůj postoj změnit, a proto nese odpovědnost za konkrétní výsledek. Jeho aktivitu po nařízení veřejného zasedání je třeba hodnotit jako zjevně účelovou ve snaze odvrátit nepříznivé rozhodnutí. Námitky obhajoby stran lhůty k odůvodnění stížnosti okresní soud označil za irelevantní.
Připomněl, že usnesení bylo obhájci doručeno dne 11. 4. 2018, odůvodnění stížnosti bylo doručeno soudu osobně dne 18. 4. 2018, v blanketní stížnosti obhájce žádost o delší lhůtu k odůvodnění stížnosti nežádal. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 29. 6. 2018 rovněž odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. K obsahu námitek stěžovatele uvedl, že v trestních věcech lze rozhodovat o stížnosti i bez jejího odůvodnění. Podle krajského soudu k žádnému porušení práv stěžovatele nedošlo, záležitosti týkající se rychlosti a způsobu předávání písemností lze řešit prostřednictvím příslušných funkcionářů obou soudů.
V replice ze dne 24. 8.
2018 stěžovatel setrval na svých tvrzeních, jak je rozvedl v ústavní stížnosti. Vyjádření okresního soudu, že by sdělení PMS na meritorním výroku nic nezměnilo, nepovažoval za relevantní, neboť okresní soud by k nim musel zaujmout nějaké stanovisko, na které by stěžovatel mohl reagovat. Vyjádření krajského soudu, že o stížnosti lze rozhodnout i bez jejího odůvodnění, stěžovatel nerozporoval, nicméně namítl, že mu nelze klást k tíži, že se odůvodnění stížnosti nedostalo k členům senátu včas, nebylo vzato v úvahu a v důsledku toho takové rozhodnutí nemůže obstát.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud předesílá, že posouzení splnění podmínek odkladu výkonu trestu je zcela věcí obecných soudů a zásah Ústavního soudu by byl namístě toliko za situace, kdy by napadená rozhodnutí byla projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by nebylo odůvodněno vůbec nebo by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory [srov. přiměřeně usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)]. K takovému pochybení však v posuzovaném případě nedošlo.
Z odůvodnění napadených usnesení je zřejmé, že okresní soud, s jehož skutkovými zjištěními se krajský soud ztotožnil, vyložil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o nedodržení podmínek odkladu výkonu trestu odnětí svobody a jaké skutkové okolnosti vzal při svém rozhodování v úvahu. Stěžovatelově námitce, že soudy obou stupňů zcela pominuly obsah sdělení PMS ze dne 14. 2. 2018, Ústavní soud nepřisvědčil. Sdělení PMS, založené ve spisu okresního soudu pod č. l. 383 a násl., obsahuje informaci o obsahu a výsledku jednání probačního úředníka se stěžovatelem dne 13.
2. 2018 a jsou k němu přiloženy lékařské zprávy o zdravotním stavu stěžovatele a potvrzení o péči o jeho rodinného příslušníka, jimiž stěžovatel omlouval svoji nespolupráci s PMS. Tyto informace však nebyly soudům neznámé a oba soudy se k nim v odůvodnění svých usnesení výslovně vyjádřily. Ústavní soud tak považuje rozhodnutí o přeměně podmíněně uloženého trestu odnětí svobody za souladné se skutkovým zjištěním založeným na důkazech provedených k návrhu PMS, která ve svých zprávách o průběhu dohledu v období od dubna do října 2017 (č. l.
356 a násl.) a v navazujícím období od listopadu 2017 do února 2018 opakovaně uváděla, že stěžovatel nerespektuje a nedodržuje podmínky uloženého dohledu (č. l. 383), což i ve sdělení ze dne 14. 2. 2018 PMS stvrdila konstatováním, že "podání návrhu bylo za daných skutečností zcela oprávněné" (č. l. 388).
Námitce stěžovatele, že krajský soud nevzal v potaz jeho argumenty uplatněné v písemném odůvodnění své stížnosti, je třeba přisvědčit, ostatně i krajský soud uvedl, že stížnost odůvodněna nebyla, ačkoliv ze spisu okresního soudu vyplývá, že odůvodnění stížnosti stěžovatel doručil okresnímu soudu dne 18. 4. 2018; krajskému soudu byla doručena dne 23. 4. 2018 (č. l. 421 a násl.). Ústavní soud zvažoval, zda tato skutečnost může založit důvod ke kasaci usnesení krajského soudu, neboť existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo eventuálně zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a zjištění, zda jde o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu.
Důsledky administrativního pochybení obecného soudu či jeho omylu při datování a založení rozhodné listiny do příslušného spisu se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již zabýval a ve své nálezové judikatuře je posoudil jako odepření práva přístupu fyzické osoby k soudu [nález sp. zn. I. ÚS 966/13 ze dne 30. 4. 2013 (N 74/69 SbNU 277), nález sp. zn. IV. ÚS 2040/12 ze dne 12. 12. 2012 (N 203/67 SbNU 599), nález sp. zn. IV. ÚS 2492/08 ze dne 14. 7. 2011 (N 132/62 SbNU 79), nález sp. zn. I. ÚS 460/97 ze dne 6.
10. 1998 (N 114/12 SbNU 137) a další]. Je však třeba zdůraznit, že Ústavní soud zasahoval v situacích, kdy obecný soud nesprávně (v důsledku administrativního pochybení) odmítl podaný opravný prostředek z důvodu zmeškání lhůty či neodstranění vad a ve věci samé nejednal a nerozhodl. Tak tomu však v posuzované věci nebylo. Krajský soud stížnost stěžovatele projednal, otázkou dodržení podmínek odkladu výkonu uloženého trestu odnětí svobody se věcně zabýval a jako správný potvrdil závěr okresního soudu, že stěžovatel, byť se nedopustil dalšího protiprávního jednání, podmínky dohledu dlouhodobě neplnil a nelze tak rozhodnout o jeho osvědčení se.
Při posouzení, zda opomenutí stížních námitek nepředstavovalo stěžovatelem tvrzenou libovůli soudu, vycházel Ústavní soud z odůvodnění stížnosti stěžovatele založeného ve spisu okresního soudu. Z jeho obsahu je zřejmé, že stěžovatel oponoval závěrům okresního soudu o tom, že dohled selhal a že podmínky dohledu ignoroval, stěžovatel upozornil, že před konáním veřejného zasedání opakovaně kontaktoval PMS a předložil jí listiny dokladující objektivní překážky v plnění povinností vyplývajících z nařízeného dohledu; podle stěžovatele okresní soud nesprávně vyhodnotil jejich význam.
Stěžovatel v odůvodnění stížnosti vyjádřil přesvědčení, že projev snahy napravit svou předchozí nedůslednost a ochota PMS s ním nadále spolupracovat (podle sdělení ze dne 14. 2. 2018) jsou skutečnosti, které zásadním způsobem mění pohled na jeho dosavadní postoj a přístup k plnění podmínek nařízeného dohledu. Lze shrnout, že stěžovatel odůvodnil svoji stížnost argumenty založenými na zpochybnění závěrů okresního soudu o neplnění podmínek dohledu s poukazem na své současné projevy ochoty plnit je, což mělo doložit sdělení PMS ze dne 14.
2. 2018.
Ústavní soud má za to, že i když krajský soud přímo nereagoval na stížní námitky stěžovatele, k jejich podstatě se de facto vyjádřil. Krajský soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že stěžovatel se začal o plnění podmínek dohledu aktivně zajímat až dne 29. 1. 2018, tedy poté, co převzal předvolání k veřejnému zasedání okresního soudu, jehož předmětem bylo právě posouzení jeho chování během zkušební doby podmíněného odsouzení. Takový přístup stěžovatele krajský soud hodnotil jako jednoznačně účelové jednání, vedené snahou odvrátit nařízení výkonu trestu odnětí svobody.
Ústavní soud proto nepovažoval za nutné přistoupit ke kasaci usnesení krajského soudu z důvodu tvrzeného opomenutí stížních námitek stěžovatele, neboť ty nebyly způsobilé zvrátit rozhodnutí krajského soudu a zásadně zpochybnit nebo dokonce vyvrátit skutková zjištění okresního soudu o dlouhodobém neplnění podmínek dohledu stěžovatelem. Jinými slovy vyjádřeno, stížní námitky podle svého obsahu nepředstavovaly efektivní prostředek nápravy a kasace napadeného rozhodnutí krajského soudu by tak byla pouhým formálním opatřením, neboť ve věci samé by za daných okolností soud o věci samé nerozhodl jinak.
Vadný postup krajského soudu se tak zásadně nepromítl do kvality jeho rozhodnutí, a nelze ho z tohoto důvodu označit za porušení práv obhajoby či kautel spravedlivého procesu (srov. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 3436/15 ze dne 12. 4. 2016).
Podle § 79 zákona o Ústavním soudu nemá ústavní stížnost odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový postup důvod, a proto návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí nevyhověl.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2018
Jan Filip v. r. předseda senátu