Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Janem Kocinou, advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. dubna 2025 č. j. 14 Co 107/2025-918, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a 1. J. K., 2. M. R. K. a 3. nezletilé K. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností, ve znění jejího doplnění, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") porušil jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 28. 2. 2025 č. j. 99 Nc 3812/2020-897, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 3. 2025 č. j. 99 P 262/2024-910, nenařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty matce, první vedlejší účastnici, a to k vynucení exekučního titulu, usnesení krajského soudu ze dne 13. 12. 2022 č. j. 14 Co 244/2022-556 k zajištění výkonu práva stěžovatele stýkat se s dětmi (výrok I). Rozhodl tak s odůvodněním, že matce nelze vytýkat účelové zrušení styku se starší dcerou, již zletilou druhou vedlejší účastnicí, pokud lékaři s ohledem na její zdraví doporučovali klidový režim, přičemž nešlo ani vyloučit, že mladší dcera, nezletilá vedlejší účastnice, také onemocněla.
3. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval krajský soud, který napadeným rozhodnutím usnesení okresního soudu zrušil a řízení zastavil. Krajský soud zohlednil, že původní exekuční titul, na jehož základě podal stěžovatel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí o předběžném opatření, podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") rozhodnutím ve věci samé o styku stěžovatele s nezletilou vedlejší účastnicí, resp. dosažením zletilosti druhé vedlejší účastnice zanikl a pozbyl účinnosti, a to uplynutím 15 dnů od vykonatelnosti rozsudku (srov. usnesení krajského soudu, s. 2 a zde obsažený odkaz na rozsudek krajského soudu ze dne 20. 12. 2023 č. j. 11 Co 131/2023-832, jímž byla mj. schválena dohoda rodičů o úpravě péče a styku ve vztahu k nezletilé vedlejší účastnici). V této procesní situaci měl okresní soud podle názoru krajského soudu řízení o výkon rozhodnutí zastavit, protože pro jeho vedení odpadl důvod. Krajský soud proto odvoláním napadené usnesení zrušil podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a řízení sám podle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zastavil.
4. Stěžovatel s tímto rozhodnutím nesouhlasí a navrhuje jeho zrušení. Má za to, že bylo namístě rozhodnout o výkonu rozhodnutí a že nebylo možné řízení zastavit z toho důvodu, že došlo ke změně rozhodnutí o péči o děti. Považuje za nepřípustné, aby řízení o výkon rozhodnutí trvalo téměř dva roky s tím, že na jeho konci krajský soud konstatuje, že výkon rozhodnutí není možné nařídit, neboť došlo ke změně exekučního titulu. Postup krajského soudu považuje za nepředvídatelný. Stěžovatel namítá, že dohoda o úpravě péče a styku ve vztahu k nezletilé vedlejší účastnici (srov. výše) byla uzavřena při jeho uvedení v omyl, resp. byla vylákána lstí.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud nejprve připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto v zásadě ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen, je-li jejich postup excesivní do té míry, že překračuje meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17)]. O takovou situaci však v posuzované věci zjevně nejde.
7. Krajský soud stěžovateli v souladu s ústavními požadavky vysvětlil, proč bylo namístě řízení zastavit. Krajský soud z pozice odvolacího soudu napravil pochybení okresního soudu, který o návrhu stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokut rozhodoval věcně, ačkoliv k tomu nebyly splněny podmínky, a to z důvodu zániku předběžného opatření, exekučního titulu, o jehož výkon v nyní posuzované věci šlo. Na napadeném rozhodnutí krajského soudu Ústavní soud neshledal cokoliv neústavního, zastavení řízení je zákonem předvídaným následkem vzniklé procesní situace, který stěžovatele na jeho základních právech nekrátí. Lze jen zopakovat, že na správnosti a nutnosti tohoto postupu nemohla ničeho změnit ani stěžovatelem namítaná délka řízení (srov. usnesení krajského soudu, s. 2). Rozporuje-li stěžovatel uzavření dohody, jež byla schválena shora odkazovaným rozsudkem krajského soudu, jde o námitku, která zjevně přesahuje předmět tohoto řízení o ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu