Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. K. F., zastoupeného opatrovníkem I. F., právně zastoupeného JUDr. Boženou Kopeckou, advokátkou, AK se sídlem v Třebíči, Bráfova 52, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2012 č. j. 20 Cdo 503/2012-130, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 7. 11. 2011 č. j. 54 Co 972/2011-115, usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 8. 9. 2011 č. j. 9 Nc 931/2006-107, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 č. j. 20 Cdo 505/2012-30, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 12. 12. 2011 č. j. 54 Co 979/2011-19 a usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 8. 9. 2011 č. j. 9 Nc 1048/2007-10, 093 EX 1390/07 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řízení v exekuční věci oprávněného
Dne 2. 10. 2009 Okresní soud v Třebíči (dále též jen "exekuční soud") mj. nařídil exekuci na majetek povinného k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 3 304 452,96 Kč s příslušenstvím a nákladů předcházejícího řízení ve výši 216 658 Kč.
Dne 8. 9. 2011 Okresní soud v Třebíči (dále jen "exekuční soud") zamítl žádost povinného o ustanovení zástupce pro toto řízení (výrok I.), zamítl návrh povinného na zastavení exekuce (výrok II.) a zamítl návrh povinného na odklad exekuce do pravomocného rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce (výrok III.). Dne 7. 11. 2011 Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "odvolací soud") k odvolání povinného usnesení exekučního soudu ze dne 8. 9. 2011 potvrdil. Dne 2. 4. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání povinného proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 7. 11. 2011 odmítl. Řízení v exekuční věci oprávněné
Vykonatelným rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu ze dne 29. 10. 2002 byl povinný zavázán zaplatit oprávněné částku ve výši 4 157 Kč s příslušenstvím. Dne 16. 7. 2007 exekuční soud nařídil exekuci na majetek povinného. Dne 8. 9. 2011 exekuční soud usnesením zamítl návrh povinného na zastavení exekuce (výrok I.). Dne 12. 12. 2011 odvolací soud usnesení exekučního soudu ze dne 8. 9. 2011 potvrdil. Dne 25. 4. 2012 dovolací soud dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 12. 12. 2011 odmítl. Řízení ve věci omezení způsobilosti povinného k právním úkonům
Dne 11. 1. 2011 Okresní soud v Třebíči povinného omezil ve způsobilosti k právním úkonům, jejichž hodnota přesahuje 4 000 Kč, z důvodu zjištění duševní choroby, kterou podle vlastního tvrzení a znaleckých posudků měl povinný trpět nejméně od roku 1997.
Stěžovatel nesouhlasil s právním názorem obecných soudů, dle něhož exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet, a že existence neodstranitelného nedostatku podmínky řízení spočívající v nedostatku způsobilosti stěžovatele být účastníkem řízení v den jeho zahájení soudem zjištěna nebyla; nesouhlasil takto se způsobem, jakým obecné soudy vyložily a aplikovaly ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., dle něhož výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.
Stěžovatel poukázal na Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením vyhlášenou pod č. 10/2010 Sb. m. s. a závěrem uvedl, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jakož i čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Stěžovatel se svojí ústavní stížností domáhal zrušení rozhodnutí vydaných obecnými soudy v exekučním řízení s tvrzením, že jejich vydáním obecné soudy porušily základní práva a svobody, na jejichž ústavní zakotvení v Listině a Ústavě poukázal. Z argumentace ústavní stížnosti ovšem nijak nevyplývá, v čem by tvrzená neústavnost napadených rozhodnutí obecných soudů měla spočívat; jinak řečeno, své tvrzení o porušení základního práva stěžovatel nepodložil jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentací.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že z vymezení obsahu ústavní stížnosti v ustanovení § 34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nutno dovodit, že z hlediska naplnění jejich náležitostí nepostačuje pouhé formální uvedení některého z ustanovení zaručujících základní právo či svobodu odkazem na toto ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podané ústavní stížnosti tvrzen a odůvodněn konkrétními skutečnostmi, které jsou stěžovatelem spatřovány jako porušující základní právo či svobodu.
Těmto požadavkům ústavní stížnost stěžovatele nedostála, avšak vytýkat takto naznačené vady ústavní stížnosti s požadavkem jejich odstranění pod případnou pohrůžkou odmítavého rozhodnutí dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu za daných okolností nepovažoval Ústavní soud za potřebné.
K poukazu stěžovatele na výše citovanou Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením lze dodat, že tato úmluva zavazuje státy (smluvní strany úmluvy) přijímat veškerá nezbytná opatření k dosažení v úmluvě dohodnutých cílů a nelze z ní dovodit jakékoliv subjektivní veřejné základní právo zdravotně postižené osoby na prominutí jí tížících finančních závazků, jejichž platnost byla zjištěna v řádném řízení před obecnými soudy.
Dle přesvědčení Ústavního soudu není žádného podkladu pro úsudek, že napadená rozhodnutí obecných soudů vybočují z mezí ustálené soudní praxe; Ústavní soud navíc nemá důvod pochybovat o ústavnosti zákonné úpravy, na které byla tato rozhodnutí založena; z toho je pak nutné dovodit, že tvrzení stěžovatele o porušení základních práv a svobod napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zjevně neopodstatněné.
Pokud stěžovatel svojí ústavní stížností vyjádřil současně i nesouhlas s podkladovými rozhodnutími exekučního soudu, nelze než poukázat na ustálenou judikaturu obecných soudů potvrzovanou standardní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. dále mj. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2008 20 Cdo 4548/2007, dostupné na http://www.nsoud.cz), dle které v exekučním řízení není soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něho vycházet. Stejně tak ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí soud nezjišťuje, zda povinný uloženou povinnost splnil; v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného. Jestliže povinný uloženou povinnost splnil, může se bránit jen návrhem na zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí), případně žádat náhradu škody.
Pro uvedené a též s odkazem na odůvodnění stěžovaných rozhodnutí, která považuje Ústavní soud za ústavně konformní, nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 16. srpna 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu