Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci stěžovatele M. B., právně zastoupeného advokátem Erikosem Papoutsidesem, Martinská 8, Plzeň, proti usnesení Exekutorského úřadu Praha 4 ze dne 25. 4. 2008 sp. zn. 046 Ex 336/03-263 vydaného exekutorským úřadem soudní exekutorky JUDr. Dagmar Kuželové a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. 56 Co 97/2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se vypořádal krajský soud. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
S ohledem na uvedenou argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se proto Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však nezjistil.
Namítá-li stěžovatel, že se krajský soud nezabýval rozporem mezi znaleckým posudkem J. B. z roku 2008 a J. K. z roku 1992 a Ing. J. P. z roku 1993, nelze mu dát zapravdu. V odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu jsou obsaženy důvody, pro které nelze dle náhledu krajského soudu očekávat shodu mezi výše uvedenými znaleckými posudky. Namítá-li stěžovatel, že mu nebylo umožněno nahlédnout do sporného znaleckého posudku, nutno uvést, že stěžovatel byl účastníkem exekučního řízení a není tak důvodu, pro který by mu neměl být exekuční spis zpřístupněn.
Ke shodnému závěru dospěl ostatně i krajský soud. V přiloženém odvolání stěžovatel tvrdí, že mu nebylo umožněno nahlédnout do sporného znaleckého posudku. V podané ústavní stížnosti pak tuto argumentaci dále rozvijí v tom smyslu, že se svého práva domáhal při místním šetření, přičemž zaměstnancem exekutora, Mgr. M. P., mu bylo sděleno, že s tímto právem nedisponuje. Účastníku řízení v zásadě nelze bránit v nahlížení do spisu, nicméně i tento úkon by měl být prováděn za okolností a na místech k tomu vhodných.
Pokud zaměstnanec exekutora v daný okamžik neumožnil stěžovateli nahlédnutí do znaleckého posudku, resp. exekučního spisu, neznamená to, že by tím bylo toto jeho právo vyloučeno. Stěžovatel se mohl k nahlédnutí do spisu dostavit do exekuční kanceláře, případně předem požádat exekutora, aby mu v dohodnutém termínu příslušný exekuční spis zpřístupnil. Takový či obdobný postup stěžovatele však z předmětné ústavní stížnosti ani z přiložených listin nevyplývá.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal tvrzené porušení základních práv stěžovatele, nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2012
Vlasta Formánková, v. r . předsedkyně senátu Ústavního soudu