Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Zadkové, zastoupené JUDr. Marcelou Málkovou, advokátkou, sídlem Horní 6, Havlíčkův Brod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2023 č. j. 21 Cdo 151/2023-221 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 25. srpna 2022 č. j. 15 Co 179/2022-196, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníků řízení, a příspěvkové organizace X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Žalobou podanou k Okresnímu soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") stěžovatelka požadovala, aby vedlejší účastnici (jejímu bývalému zaměstnavateli) byla uložena povinnost omluvit se a zároveň jí zaplatit 1 000 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy za to, že s ní jako se zaměstnankyní zacházela diskriminačně z důvodu jejího věku. Diskriminaci stěžovatelka spatřovala v tom, že s ní bývalý zaměstnavatel oproti mladším zaměstnankyním neuzavíral dohody o provedení práce, přiznával jí nižší odměny, bránil jí v kariérním postupu během doplňování vzdělání, nevhodně jí přiděloval směny, převedl ji na jinou "rodinku" (skupinu dětí) a vyvíjel na ni nátlak, aby ze zaměstnání odešla.
3. Okresní soud žalobu stěžovatelky zamítl. Stěžovatelce sice během doplňování vzdělání nebylo oproti jiným zaměstnankyním umožněno vykonávat kvalifikovanější pozici vychovatelky, ke které vzdělávání směřovalo, bývalý zaměstnavatel však potřeboval zajistit řádný chod dětského domova a z hlediska personálního pokrytí upřednostnil zaměstnankyně, které o to měly zájem a měly dobrý vztah s dětmi. Jde-li o odměňování, stěžovatelka byla stejně jako ostatní zaměstnankyně v rozhodné době zařazena do 9. platové třídy. Stejně tak dostávala odměny, jejichž konkrétní výše je však nenároková a odvíjí se od kritérií stanovených zaměstnavatelem včetně pracovního výkonu. Dohody o provedení práce se stěžovatelkou nebyly uzavírány mj. z důvodu jí tvrzeného přepracování. K rozvrhu směn docházelo s ohledem na specifika provozu dětského domova a počet odpracovaných hodin se vyrovnával v šestiměsíčních intervalech. Také u jiných zaměstnankyň proto byla někdy měsíční bilance minusová. Soud dále shledal, že opodstatněné výtky vůči práci stěžovatelky a související výzvy k nápravě, tj. požadavky, aby stěžovatelka plnila své pracovní povinnosti, nelze chápat jako nátlak k odchodu ze zaměstnání. V průběhu řízení nebylo prokázáno, že v uplynulých letech došlo k systematickému ukončování pracovních poměrů se staršími zaměstnankyněmi, neboť dvě z nich odešly do důchodu a dvě podaly výpověď bez udání důvodu.
4. Rozsudek okresního soudu potvrdil napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud"). Zdůraznil, že namítá-li zaměstnanec diskriminační jednání ze strany zaměstnavatele, má procesní povinnost tvrdit a prokázat, že byl ve srovnání s jinými zaměstnanci znevýhodněn. Pokud tuto povinnost splní, přechází důkazní břemeno na zaměstnavatele, který musí prokázat, že pohnutkou nerovného zacházení nebyly zakázané diskriminační důvody (viz § 133a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád; dále jen "o. s. ř."). Krajský soud považoval skutková zjištění okresního soudu za dostatečná a ztotožnil se i s jeho posouzením jednotlivých žalobních námitek. Krajský soud tedy taktéž neshledal, že by se bývalý zaměstnavatel vůči stěžovatelce dopustil diskriminace.
5. Stěžovatelka proti napadenému rozsudku krajského soudu podala dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro vady podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
6. Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv v tom, že soudy nepřihlédly k jí doloženým statistickým údajům, podle kterých došlo k rozdílnému zacházení se staršími zaměstnanci oproti mladším. Soudy podle ní měly správně interpretovat a použít § 133a o. s. ř. V této souvislosti argumentuje nálezem ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 880/15 (N 182/79 SbNU 59). Má za to, že došlo k přenesení důkazního břemene na vedlejší účastnici, neboť poskytla důkazy o nerovném zacházení. Soudy zjednodušily procesní pozici vedlejší účastnice, neboť bez dalšího přijaly její tvrzení. Závěry soudů nejsou v souladu se skutkovými zjištěními a s rozložením důkazního břemene v otázkách diskriminace. Stěžovatelka odkázala na nález ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1609/08 (N 105/53 SbNU 313), v němž Ústavní soud považoval za klíčovou statistiku propuštěných zaměstnanců v závislosti na jejich věku, což učinila i stěžovatelka. Její bývalý zaměstnavatel tedy podle ní byl povinen prokázat, že se všemi zaměstnanci zacházel stejně.
7. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupena advokátkou. Ústavní stížnost je v části, která směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
8. Jde-li o posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu, dovolání Nejvyšší soud odmítl pro vady, nikoli z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Dovolání stěžovatelky nebylo pro vady věcně projednatelné, a proto je na něj třeba pro účely přípustnosti ústavní stížnosti hledět, jako by nebylo podáno. Stěžovatelka tak u napadeného rozsudku krajského soudu účinně nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva, v důsledku čehož je její ústavní stížnost v této části podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná [srov. např. usnesení ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. IV. ÚS 253/23 ; souhrnně stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřezkoumává běžnou zákonnost a správnost napadených soudních rozhodnutí, ale posuzuje výhradně to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je tudíž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, že je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti převážně opakuje námitky, které vznesla již v předchozích fázích soudního řízení a kterými se domáhá přehodnocení (podle ní nesprávných) závěrů soudů. Pomíjí však skutečnost, že její dovolání bylo odmítnuto pro vady. Přezkum napadeného usnesení Ústavním soudem je proto omezen pouze na otázku, zda Nejvyšší soud nesplnění zákonem stanovených náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. posoudil ústavně konformně.
11. Na tomto místě je vhodné zmínit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje závěr Nejvyššího soudu, že v dovolání dostatečně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud se přesto seznámil s obsahem dovolání, avšak pochybení Nejvyššího soudu neshledal.
12. Nejvyšší soud stěžovatelce dostatečně vysvětlil, že k projednatelnosti dovolání nepostačuje, pokud dovolatel pouze uvede, jaký závěr odvolacího soudu má být podroben přezkumu, neboť musí vymezit i důvody přípustnosti dovolání. K tomu Ústavní soud dodává, že samotný požadavek na uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není v rozporu s ústavním pořádkem. K porušení základních práv dovolatele by ovšem mohlo dojít v případě, že by Nejvyšší soud při aplikaci § 241a odst. 2 o. s. ř. postupoval nepřípustně formalisticky (srov. zmiňované stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). To se však v nyní posuzované věci nestalo.
13. Ačkoli stěžovatelka zmínila rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020 č. j. 21 Cdo 3516/2018, neformulovala žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by záviselo rozhodnutí v její věci a při jejímž vyřešení by se krajský soud od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlil. Pouhý popis některých závěrů odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu bez přiléhavé konfrontace s vyřešením rozhodné otázky krajským soudem, však nelze považovat za řádné vymezení důvodů přípustnosti dovolání. Rozsudek Nejvyššího soudu stěžovatelka ve své podstatě použila pouze jako neadresný prostředek vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů a právním posouzením krajského soudu, stejně jako to učinila v ústavní stížnosti.
Obdobně lze nahlížet i na zcela obecné konstatování stěžovatelky, že se Nejvyšší soud dosud ve své rozhodovací praxi "nezabýval splněním podmínky § 16 zákona zákoníku práce" ve vztahu ke skutkům, které uváděla v žalobě. Stěžovatelka nijak nespecifikovala ani to, jakou podmínku má na mysli.
14. Pokud dovolání stěžovatelky neobsahovalo zákonem stanovené náležitosti a tato vada nebyla odstraněna v průběhu trvání lhůty k podání dovolání, pak Ústavní soud v odmítnutí dovolání pro vady podle § 243c odst. 1 o. s. ř. nespatřuje porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Ústavní soud z uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz bod 1 tohoto usnesení), a proto její ústavní stížnost v části, v níž je přípustná, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve zbylé části ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu