Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 23. července 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. T., zastoupeného Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou se sídlem Brno, Příkop 8, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2012 č. j. 91 T 9/2012-53, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2012 sp. zn. 5 To 298/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 1. 2013 č. j. 3 Tdo 1564/2012-25, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
V ústavní stížnosti navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Shora označeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu deseti měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na dobu 26 měsíců, k peněžitému trestu ve výši 32 000,- Kč (případně k náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců) a k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu 28 měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Jednalo se, stručně řečeno, o skutek ze dne 8. 1. 2012, kdy stěžovatel v Brně po požití přesně nezjištěného množství alkoholických nápojů řídil osobní motorové vozidlo, přičemž během ranních hodin poškodil při jízdě ve stavu silné opilosti jiná tři osobní motorová vozidla. Dechovými zkouškami mu bylo zjištěno 2,80- 2,49 promile alkoholu v dechu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že skutek, pro který je stíhán, nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty žádného trestného činu a tedy ani přečinu podle § 247 trestního zákoníku. Na podporu tohoto tvrzení uvádí řadu argumentů týkajících se především právního posouzení skutku. Tyto argumenty však stěžovatel uplatnil i v odvolání a dovolání a v ústavní stížnosti je pouze zopakoval, aniž by je doplnil ústavněprávní argumentací. Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, že již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na niž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že podstatou návrhu stěžovatele je jeho opětovná polemika s rozhodnutími obecných soudů o jeho vině.
Ústavní soud v rozhodnutí trestních soudů nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že celá věc prošla všemi stadii řízení před soudy, včetně Nejvyššího soudu. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou pečlivě odůvodněna. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení přesvědčivě reagoval na všechny argumenty stěžovatele, které tento pak znovu předložil v ústavní stížnosti. V podrobnostech nelze než odkázat na obsáhlá a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudů a není třeba znovu opakovat argumenty vztahující se k námitkám stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. S ohledem na uvedené okolnosti postrádá relevanci stěžovatelův odkaz na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva týkající se požadavků kladených na obecné soudy z hlediska dodržení principů spravedlivého procesu.
V projednávaném případě Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohl napadená rozhodnutí zrušit. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 23. července 2013
JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu