Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Terezy Hrdouškové, zastoupené JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem, sídlem Jičínská 2348/10, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2025 č. j. 11 Co 120/2025-692 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. února 2025 č. j. 26 C 38/2022-647, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Mgr. Filipa Hrdouška, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na předvídatelnost soudního rozhodnutí jakožto součásti právní jistoty a k zásahu do jejího vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením zastavil řízení o vzájemném návrhu vedlejšího účastníka na správu společného jmění manželů (I. výrok), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku ohledně řízení o vypořádání společného jmění manželů náhradu nákladů řízení ve výši 278 058 Kč (II. výrok), vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ohledně řízení o zrušení společného jmění manželů částku 30 950 Kč (III.
výrok) a povinnost zaplatit stěžovatelce ohledně řízení o správě společného jmění manželů na náhradě nákladů řízení částku 18 000 Kč (IV. výrok) a rozhodl o povinnosti hradit náklady svědečného České republice (V. a VI. výrok). V odůvodnění konstatoval, že stěžovatelka podala žalobu na zrušení společného jmění manželů a jeho vypořádání, neboť vedlejší účastník ji ze správy společného jmění manželů vylučuje a správu si provádí po svém v její neprospěch. Žalobu na vypořádání společného jmění manželů obvodní soud částečným rozsudkem pro předčasnost zamítl.
Dále obvodní soud v odůvodnění napadeného usnesení odkázal na rozsudek ze dne 19. 10. 2023 č. j. 26 C 38/2022-502, kterým zamítl žalobu o zrušení společného jmění manželů (I. výrok), stanovil způsob správy společného jmění manželů (II. až VI. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (VII. a VIII. výrok). Tento rozsudek změnil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 20. 3. 2024 č. j. 11 Co 28/2024-583 tak, že společné jmění manželů zrušil, zrušil také II. až VIII. výrok a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Dále obvodní soud zdůraznil, že po nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka učinil vedlejší účastník podání, kterým vzal vzájemný návrh na správu společného jmění manželů zpět (řízení bylo v tomto rozsahu - byť až v důsledku usnesení městského soudu ze dne 3. 10. 2024 č. j. 11 Co 307/2024-633 - zastaveno podle § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Protože žaloba stěžovatelky o vypořádání společného jmění manželů byla pro předčasnost zamítnuta, byla jí podle § 142 odst. 1 o.
s. ř. a contrario uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení (při stanovení tarifní hodnoty obvodní soud v této souvislosti upustil od zpracování znaleckého posudku o ceně nemovitých věcí a vyšel z částky 80 000 000 Kč podpořené tvrzením účastníků). V řízení o zrušení společného jmění manželů byla stěžovatelka úspěšná, a proto obvodní soud rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka uhradit jí náhradu nákladů. Konečně řízení o vzájemném návrhu vedlejšího účastníka na správu společného jmění manželů bylo soudem zastaveno z důvodu zpětvzetí vedlejším účastníkem, a proto mu obvodní soud podle § 146 odst. 2 věta první o.
s. ř. uložil zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka městský soud napadeným usnesením změnil II., III., IV., V. a VI. výrok usnesení obvodního soudu ve výši nákladů řízení (částky 439 956 Kč, 38 820 Kč a 21 780 Kč) a ve výši náhrady svědečného (391 Kč a 783 Kč), jinak tyto výroky potvrdil (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 13 745,60 Kč (II. výrok). Většinově se městský soud se závěry obvodního soudu ztotožnil, avšak obvodní soud nepochybil, pokud považoval za předmět sporu tři samostatná řízení.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů přitom nebyla stěžovatelka úspěšná, neboť žalobu uplatnila předčasně. Není možné vycházet z judikatury Ústavního soudu, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů nelze zpravidla určit, který z účastníků měl ve věci plný úspěch, neboť stěžovatelka podala žalobu předčasně, a proto úspěšná nebyla. Obvodní soud nepochybil ani v tom, pokud při stanovení tarifní hodnoty sporu vycházel z celkové hodnoty majetku, tedy ze součtu aktiv i pasiv, který v daném případě tvořil částku přes 80 000 000 Kč, a proto je nutno vycházet z § 8 odst. 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, který zohledňuje, že advokát musí vykonávat úkony právní služby i v případě, byla-li by hodnota majetku nulová.
Oba účastníci se přitom během řízení shodli na tom, že vedlejší účastník hospodaří s majetkem náležejícím do společného jmění manželů v hodnotě 80 000 000 Kč. Obvodní soud ovšem nezohlednil, že tarifní hodnotou sporu je vždy polovina hodnoty vypořádávaného majetku, nikoliv hodnota celá. V odůvodnění výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení městský soud podrobně porovnával úspěch účastníků v odvolacím řízení a dospěl k závěru, že úspěšnější v něm byl vedlejší účastník, a proto rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit mu náklady odvolacího řízení.
4. Stěžovatelka namítá, že obvodní soud postupoval nesprávně, pokud řízení o zrušení a řízení o vypořádání společného jmění manželů posuzoval odděleně. Obvodní soud řízení o vypořádání předčasně zastavil, byť mohl řízení přerušit nebo tuto část mohl vyloučit k samostatnému řízení. Městský soud její argumentaci uznal jako oprávněnou, avšak způsobenou křivdu nijak nenapravil. Oba soudy zcela opomenuly chování vedlejšího účastníka, který postupoval v neprospěch stěžovatelky. Městský soud nikoliv srozumitelně odůvodnil rozhodnutí o počtu úkonů, které vedlejšímu účastníkovi přiznal. V této souvislosti stěžovatelka rozporuje, který úkon vedlejšího účastníka náležel ke které části řízení, tedy zda konkrétní úkon vedlejší účastník učinil k řízení o zrušení nebo k řízení o vypořádání společného jmění manželů nebo k řízení o jeho správě. Stěžovatelka rovněž nepovažuje za spravedlivé, pokud vedlejšímu účastníku byla přiznána náhrada nákladů řízení za jeho vyjádření k odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí obvodního soudu o zamítnutí žaloby na vypořádání společného jmění manželů pro předčasnost; městský soud tak učinil z důvodu, že stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek za podané odvolání. Stěžovatelka navrhovala, aby byla od hrazení soudního poplatku osvobozena, neboť jej nemohla uhradit proto, že vedlejší účastník majetek náležející do společného jmění manželů spravoval v její neprospěch, a ona ke svému majetku neměla žádný přístup. Městský soud měl postupovat podle § 150 o. s. ř., případně podle § 146 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Obvodní soud navíc pochybil i v tom, pokud o žalobě stěžovatelky na vypořádání společného jmění manželů rozhodoval částečným rozsudkem. Měl rozhodnout samostatným rozsudkem a postupovat v souladu s § 152 odst. 1 o. s. ř.
5. Obecné soudy nesprávně určily tarifní hodnotu věci, vycházely-li z pozdějších vyjádření účastníků řízení reagujících na změny v tržní hodnotě nemovitých věcí. Soudy měly vycházet z hodnoty nemovitých věcí ke dni zahájení řízení, jak to vyžaduje § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Úvaha obvodního soudu, kterou uvedl ve svém částečném rozsudku, že žaloba stěžovatelky na vypořádání společného jmění manželů je předčasná, neboť je potřeba pokusit se vypořádat společné jmění manželů dohodou, byla nesprávná, protože z chování vedlejšího účastníka bylo zjevné, že není ochoten se se stěžovatelkou jakkoliv domluvit.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Požaduje-li stěžovatelka zrušení I. a VI. výroku usnesení obvodního soudu, není v této části ústavní stížnost přípustná, protože stěžovatelka proti těmto výrokům nepodala odvolání (zčásti by stejně bylo subjektivně nepřípustné). Navrhuje-li stěžovatelka zrušení i těch částí výroků usnesení obvodního soudu, které byly městským soudem změněny, není Ústavní soud k rozhodování o jejich ústavnosti příslušný. Ve zbývající části je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud ve své judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)].
8. V posuzované věci stěžovatelka brojí proti rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů řízení. Jde přitom o otázku, ke které se Ústavní soud konstantně staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu [srov. nálezy ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 3627/18
(N 155/96 SbNU 31), bod 15., nebo ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20
(N 174/108 SbNU 120), bod 20.]. Ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (o to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti). Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti.
Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil [stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34.].
9. S ohledem k výše uvedené zdrženlivosti při posuzování rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší, aby přezkoumával počet úkonů, na základě kterých obecné soudy vedlejšímu účastníkovi přiznaly náhradu nákladů řízení. Přitom z odůvodnění napadeného usnesení plyne, že městský soud se jednotlivými úkony právní služby, na základě kterých měla být vedlejšímu účastníkovi přiznána náhrada nákladů řízení, pečlivě zabýval. V daném kontextu Ústavní soud nemůže ke kasaci napadených rozhodnutí přistoupit jen proto, že vedlejšímu účastníku byla přiznána - podle stěžovatelky nesprávně - náhrada nákladů řízení za jeho vyjádření k odvolání stěžovatelky, ač řízení o odvolání muselo být z důvodu nezaplacení soudního poplatku stěžovatelkou zastaveno.
I kdyby Ústavní soud přistoupil na tvrzení stěžovatelky, že nemohla kvůli vedlejšímu účastníkovi disponovat s majetkem, který náležel do společného jmění manželů, nelze z toho jednoduše uzavřít, že si stěžovatelka prostředky na zaplacení soudního poplatku nemohla opatřit jinak.
10. Přistupuje-li Ústavní soud zdrženlivě k přezkumu rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení, ještě zdrženlivější je v situaci, pokud by měl obecným soudům určovat, zda v konkrétním případě jsou dány okolnosti, pro které měly aplikovat moderační právo ve smyslu § 150 o. s. ř. Ústavnímu soudu zpravidla přísluší jen hodnotit, zda obecné soudy při aplikaci § 150 o. s. ř. nepochybily [srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2618/21
(N 7/110 SbNU 75), bod 19.]. Ústavní soud neshledal důvody, proč by městský soud ve věci stěžovatelky měl aplikovat § 146 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť v dané věci mezi účastníky nebyl uzavřen smír. Vzhledem k tomu, že obvodní soud akceptovatelně vysvětlil, proč zastavil řízení o žalobě stěžovatelky, v níž se domáhala vypořádání společného jmění manželů, nemůže být úspěšný ani její požadavek, že měl soud rozhodnout o celé věci jedním rozsudkem (§ 152 odst. 2 věta první o. s. ř.).
11. Městský soud se k odvolání stěžovatelky podrobně zabýval určením tarifní hodnoty sporu. V odůvodnění jeho rozhodnutí je v této souvislosti rekapitulováno, že k tomu byly vypracovány znalecké posudky, s jejichž závěry měla stěžovatelka opakovaně nesouhlasit. Nakonec se v určité fázi řízení oba účastníci shodli na hodnotě majetku, který byl předmětem celého řízení. Městský soud v této souvislosti zdůraznil, že nehodnotil jako hospodárné, aby za této situace jen pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení byl zpracováván znalecký posudek. Ústavní soud tuto jeho úvahu akceptuje.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, a protože nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu