Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. B., zastoupeného Mgr. Pavlem Barešem, advokátem, AK se sídlem Panská 12/14, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 37 Co 487/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel poukázal na to, že důvodem pro odmítnutí jeho návrhů bylo nesprávné posouzení jeho poměrů, neboť obecné soudy upřednostnily formální nedostatky jeho Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (dále jen "Prohlášení") a nehodnotily jeho poměry na základě skutečného a objektivně zjistitelného stavu věci. To, že stěžovatel neuvedl, že je společníkem obchodní společnosti, jej nečiní majetným, obchodní společnost BLACO AIRLINES, s. r. o., dlouhodobě nevykonává žádnou podnikatelskou činnost, nemá žádné finanční prostředky ani majetek a hodnota stěžovatelova obchodního podílu je ve skutečnosti nulová. Kriteriem pro přiznání osvobození od soudních poplatků jsou ve smyslu ustanovení § 138 o. s. ř. výlučně poměry účastníka, nikoliv věrohodnost sdělovaných údajů, a pokud vyvstaly pochybnosti o tom, co uvedl v Prohlášení, měly obecné soudy tento rozpor odstranit a teprve poté rozhodnout.
Ústavní soud se ve své dosavadní rozhodovací praxi již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků, přičemž zásadně zastával stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a o ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry soudu, ke kterým při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení sp. zn. IV.ÚS 271/2000 , publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, usn. č. 28). Vzhledem k diskrečnímu oprávnění soudu podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. lze z ústavně právního hlediska pouze přezkoumat, zda při jeho aplikaci a interpretaci nedošlo k pochybení, jež by mohlo založit zásah Ústavního soudu.
V projednávané věci obecné soudy postupovaly podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., podle kterého předseda senátu může přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Jako základ pro posouzení stěžovatelových poměrů vycházely z údajů, které jim poskytl v Prohlášení, a po jejich zhodnocení dospěly k závěru, že způsob, jakým stěžovatel prokazoval svoje poměry, je nevěrohodný.
Tento závěr Ústavní soud respektuje, neboť ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. nestanoví formu prokázání poměrů, ale pouze jeho obsah, a hodnocení toho, zda konkrétní údaje (nebo absence některého z nich) vedou k pochybnostem o věrohodnosti průkazu poměrů žadatele a v konečném důsledku k závěru o nedoložení poměrů, je plně na obecném soudu. Ustanovení § 138 o. s. ř. nelze chápat tak, že je úkolem soudů, aby vyvinuly potřebné úsilí ke zjištění poměrů účastníka žádajícího osvobození od soudních poplatků.
Prokázání důvodnosti tohoto osvobození je zcela na účastníku řízení, který má přistoupit k plnění své povinnosti tvrzení adekvátním způsobem, který by bylo možné očekávat od žadatele, jenž chce dosáhnout zproštění jinak rovné povinnosti zaplatit soudní poplatek. Návrh na osvobození od soudních poplatků je návrhem, který stejně jako kterýkoliv jiný zatěžuje navrhovatele obvyklou a zákonem stanovenou a vyžadovanou důkazní povinnosti. To ostatně plně odpovídá i koncepci platného občanského soudního řádu, z níž plyne, že - v zásadě - je na účastníkovi řízení, aby si svá práva střežil.
Pokud stěžovatel argumentoval čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, pak Ústavní soud připomíná, že této ústavní garanci je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit.
Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudní řízení je pak ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení tak, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně procesně znevýhodněna.
Dopad záruk čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve vykonávacím řízení však Ústavní soud posuzuje v míře odpovídající povaze a významu tohoto řízení. Soudní výkon rozhodnutí totiž přichází v úvahu teprve tehdy, když povinný nesplní dobrovolně, co mu bylo uloženo rozhodnutím v jiném řízení, kde jako jeho účastník měl zaručený výkon ústavních procesních práv v celém jejich rozsahu. Ve stěžovatelově případě tomu bylo v řízení, ze kterého vzešel exekuční titul, tj. pravomocné a vykonatelné usnesení Krajského soudu v Brně z února 2004 (sp. zn. 1 T 24/2000).
Nahlížeje na věc z tohoto hlediska tak nelze přiznat opodstatněnost stěžovatelovu tvrzení, že mu byla odepřena procesní práva zaručená na ústavní úrovni. Stěžovatel měl povědomost (byť z jiného řízení, kde byl účastníkem) o tom, že neuvedení úplné a konkrétní informace o jeho poměrech může přivodit zamítavé rozhodnutí soudu, přesto však aktivitu v tomto směru nevyvinul, ač alespoň z opatrnosti vyvinout mohl. Ústavní souhlasí s názorem stěžovatele, že rozhodnutí soudu o osvobození od soudních poplatků i ustanovení zástupce musí být učiněno výlučně na základě zjištěné nemajetnosti žadatele; je však třeba mít zároveň na zřeteli, že soud má nepochybně právo tak učinit na základě celkového zhodnocení všech okolností, které o poměrech účastníka vypovídají.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 3. srpna 2006
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu