Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného hmotněprávním opatrovníkem městem X a JUDr. Martinem Fejfárkem, LL.M., advokátem, sídlem Josefa Lady 2106, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2025 č. j. 24 Cdo 862/2025-388, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. září 2024 č. j. 13 Co 190/2024-272 a výrokům I., II. a III. rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 16. května 2024 č. j. 20 Nc 13032/2021-204, 20 P a Nc 326/2021, 20 P a Nc 327/2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Přestože v petitu ústavní stížnosti nepožaduje zrušení i v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, z argumentů obsažených v ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel domnívá, že i jím byla porušena jeho základní práva. K ústavní stížnosti jej také přiložil. Ústavní soud proto přezkoumal i toto rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu se podává, že Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") omezil svéprávnost stěžovatele tak, že není schopen samostatně nakládat s finanční hotovostí přesahující částku 15 000 Kč měsíčně, nakládat s majetkem převyšujícím hodnotu 15 000 Kč a zavazovat, spravovat svůj nebo cizí majetek, uzavírat písemné smlouvy, smlouvy o finančních službách a smlouvy zavazující k opakujícím se plněním, distanční smlouvy, posouzení přijetí nebo odmítnutí zdravotní péče a zdravotních služeb, udělení či neudělení souhlasu s umístěním v ústavu zdravotní péče a se zásahem do své duševní a tělesné integrity v souvislosti se svým zdravotním stavem (výrok I.), svéprávnost stěžovatele omezil v uvedeném rozsahu na dobu dvou let od právní moci rozsudku (výrok II.), opatrovníkem stěžovateli jmenoval město X (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV., V., VI.). Své rozhodnutí odůvodnil tak, že míra samostatnosti stěžovatele je vysoká a tomu přizpůsobil rozsah omezení svéprávnosti. Hlavní účel omezení spatřuje ve zdravotní oblasti, kdy omezení ve svéprávnosti umožní zajistit prvotní hospitalizaci. Dobu omezení svéprávnosti stanovil na vyjádření znalce. Během nich by se měl pozitivně projevit účinek léčby.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") doplnil skutková zjištění o aktuální údaje a rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I., II. a III. potvrdil (I.). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V řízení bylo podle něj prokázáno, že jsou u stěžovatele dány zákonné důvody pro omezení svéprávnosti, a to v nezbytném rozsahu. Takový postup je nutný s ohledem na ochranu zájmů stěžovatele, neboť v opačném případě by mu hrozila závažná újma. Mírnější, nebo méně omezující opatření jsou v případě stěžovatele nedostatečná, respektive nepřicházejí ani v úvahu, protože stěžovatel nemá na svůj zdravotní stav náhled a léčbu odmítá. Krajský soud se ztotožnil i s délkou omezení. Stěžovatel trpí duševní poruchou, která není jen přechodná. Pokud by však podstoupil léčbu, mohlo by dojít ke zlepšení jeho zdravotního stavu. K jmenování opatrovníkem město X krajský soud uvedl, že s tím stěžovatel vyslovil svůj souhlas, neboť aktuálně není žádní blízká či jiná vhodná osoba, která by byla ochotná a schopná funkci opatrovníka stěžovatele vykonávat.
4. Nejvyšší soud zastavil dovolací řízení o dovolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu z důvodu nedostatku funkční příslušnosti. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu odmítl. V odůvodnění usnesení uvedl, že dovolání stěžovatele neobsahuje způsobilé vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel nespecifikoval žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ani z dovolání není patrna odpovídající dovolací argumentace, která by umožňovala Nejvyššímu soudu zabývat se v uvedeném směru přípustností dovolání.
Námitky, že byl neúplně zjištěn skutkový stav, představují kritiku skutkových závěrů krajského soudu, nevystihují způsobilý dovolací důvod a nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání. K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v průběhu řízení před obecnými soudy navrhoval důkazy, které měly podpořit jeho tvrzení a přispět k rozhodnutí v jeho prospěch. Soudy mu však znemožnily tyto důkazy předložit, tj. nebylo mu vyhověno při jejich navrhování a také mu bylo zabráněno v předložení listinných důkazů, které byly pro rozhodnutí zásadní. Klíčové byly proto, že právě z nich by bylo možné dovodit skutečný původ potíží stěžovatele. Soudy tedy nedostatečně zjistily skutkový stav věci.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. V části, ve které směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, je přípustná, stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Jde-li o posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti těmto rozhodnutím, nepřípustná (k tomu viz dále).
8. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy a nesprávně tak zjistily skutkový stav věci. Stěžovatel neuplatnil žádné námitky zpochybňující právní posouzení Nejvyššího soudu vedoucí k zastavení dovolacího řízení a odmítnutí dovolání. Ústavní soud v prvé řadě poznamenává, že je v zásadě na stěžovateli, aby tvrdil, v čem konkrétně spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, a předložil tomu odpovídající ústavněprávní argumentaci. I přesto Ústavní soud posoudil závěry Nejvyššího soudu.
10. Podle § 236 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Stěžovatel ale dovoláním výslovně napadl také rozhodnutí okresního soudu. Pokud tedy Nejvyšší soud zastavil řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (funkční příslušnosti), byl jeho postup správný.
11. Ústavní soud také ověřil, že se Nejvyšší soud zabýval námitkami obsaženými v dovolání a srozumitelně osvětlil, proč nepostačují k naplnění požadavku vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Ze spisu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel opravdu přípustnost dovolání, resp. konkrétní dovolací důvod v dovolání řádně nespecifikoval. Stěžovatel rozporuje skutkový stav zjištěný krajským soudem a namítá vady řízení, které nejsou samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem a nemohou přípustnost dovolání založit. V posuzovaném případě nejde o výjimečnou situaci, v níž je skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13
(N 231/75 SbNU 581), usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15
]. Stěžovatel v dovolání otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod ostatně ani nevymezil. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16 (460/2017 Sb.)].
12. Nevymezí-li stěžovatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16). Stěžovatel v takovém případě v rozporu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že nejde ani o výjimku podle 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, námitkami stěžovatele vůči rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu se proto Ústavní soud nemohl zabývat.
11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že v části, v níž je ústavní stížnost přípustná, jde o návrh zjevně neopodstatněný. Ve zbylé části je návrh nepřípustný. Proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. října 2025
Josef Fiala v. r.
předseda senátu