Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Daniely Bartoňové, zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 2025 č. j. 26 Co 91/2025-108, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti STAVBY NOHYNEK, s.r.o., sídlem Tylova 1460, Mnichovo Hradiště, a Petra Nohynka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka požaduje zrušit v záhlaví označené usnesení. Tvrdí, že civilní soud porušil její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiloženého usnesení plyne následující. Stěžovatelka v roce 2023 uzavřela s vedlejší účastnicí smlouvu o dílo, jejímž předmětem byly stavební úpravy rodinného domu spočívající ve zpevnění základů domu. Stavební dozor zajišťoval vedlejší účastník. Stavební práce začaly dne 23. 2. 2023 a téhož dne ve večerních hodinách se zhroutila jižní obvodová zeď domu. Poté již stavební práce nepokračovaly. Stěžovatelka si nechala vypracovat znalecký posudek, ve kterém znalec dospěl k závěru, že dům již není pro opravy vhodný, doporučil jeho demolici a uvedl, že vedlejší účastníci při provádění prací vážně pochybili.
K závěru o odstranění domu došel i stavební úřad, který kvůli havarijnímu stavu domu nařídil stěžovatelce jeho neodkladné odstranění. Na žádost stěžovatelky stavební úřad prodloužil lhůtu k odstranění domu do 30. 6. 2025. Vedlejší účastníci odmítli provést na své náklady demolici domu, stěžovatelce sdělili, že nepochybili a uvedli, že dům odstraní jen tehdy, pokud stěžovatelka za demolici zaplatí. Stěžovatelka proto podala k Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi návrh na vydání předběžného opatření před zahájením řízení ve věci samé, jímž by okresní soud uložil vedlejším účastníkům povinnost na své náklady neodkladně odstranit dům a provést s tím související činnosti.
3. Okresní soud návrhu stěžovatelky vyhověl, předběžné opatření vydal a stěžovatelce uložil povinnost podat žalobu ve věci samé, tj. žalobu na zaplacení peněžité částky z titulu náhrady škody. K odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Praze změnil napadeným usnesením usnesení okresního soudu tak, že návrh na vydání předběžného opatření zamítl a neuložil stěžovatelce povinnost podat žalobu ve věci samé. Krajský soud uvedl, že stěžovatelčin návrh nemůže obstát proto, že stěžovatelka prezentuje svůj hmotněprávní nárok jako nárok na náhradu škody, kterou měli vedlejší účastníci způsobit tím, že porušili své povinnosti vyplývající ze smlouvy o dílo. Z odpovědnostního nároku na náhradu škody ale povinnost odstranit dům nevyplývá. Stěžovatelka může podat nový návrh na nařízení předběžného opatření, který se bude opírat o jiný hmotněprávní nárok.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje, že krajský soud nesprávně posoudil hmotněprávní nárok stěžovatelky a dopustil se svévole. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností a skutkového základu ve spojení s petitem. Právní důvod vyplývá ze souhrnu vylíčených skutečností a nikoli z toho, jak účastník skutkový stav právně posuzuje. Krajský soud tak nepostupoval a zvolil výklad zákona, který je v rozporu s judikaturou a který chrání zjevné zneužití práva ze strany vedlejších účastníků. Krajský soud přehlédl podstatnou část stěžovatelčiných tvrzení, která osvědčují pochybení vedlejších účastníků, jež stěžovatelka prokázala. Stěžovatelka si sama nemůže zjednat nápravu, neboť smlouva o dílo "stále trvá", k předání díla nedošlo. Nebezpečí škody či zničení stavby nesou vedlejší účastníci až do jejího předání a povinnost bezplatně odstranit stavbu vyplývá dle judikatury přímo ze smlouvy o dílo.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
6. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi vyjádřil názor, že zpravidla není oprávněn zasahovat do rozhodování o předběžných opatřeních. Jde totiž o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a kterými není předurčen konečný výsledek sporu. I rozhodování o předběžných opatřeních je nicméně způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod a lze jej podrobit ústavněprávnímu přezkumu, byť jen v tzv. omezeném testu ústavnosti. Ústavní soud při takovém testu zkoumá, zda napadené rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1121/20
(N 163/101 SbNU 132), body 12 a 13].
7. Napadené usnesení nevykazuje neústavní deficity ani v jednom z těchto kritérií. Krajský soud v souladu s ústavními požadavky vysvětlil, že stěžovatelka měla povinnost (dle § 75c odst. 1 občanského soudního řádu) osvědčit existenci hmotněprávního nároku, který by jí příslušel ve věci samé, a také naléhavou potřebu zatímní úpravy poměrů nebo důvodnost obav, že by výkon soudního rozhodnutí byl jinak ohrožen. Účelem předběžného opatření je upravit poměry tak, aby nebyl zmařen účel řízení ve věci samé nebo aby byla do vydání meritorního rozhodnutí dočasně chráněna práva účastníka řízení. Předběžným opatřením lze proto upravit pouze taková práva a povinnosti mezi účastníky řízení, které bezprostředně souvisí s předmětem řízení ve věci samé, a která směrují k vydání meritorního rozhodnutí (body 13 až 15 usnesení krajského soudu).
8. Z obsahu návrhu na vydání předběžného opatření a z vylíčení skutkových okolností vyplynulo, že stěžovatelka prezentovala svůj hmotněprávní nárok pro řízení ve věci samé jako nárok na náhradu škody, kterou jí měli vedlejší účastníci způsobit porušením řady povinností plynoucích ze smlouvy o dílo, čímž došlo ke kritickému a nenapravitelnému poškození domu. Svůj hmotněprávní nárok takto převážně prezentuje i v ústavní stížnosti. Krajský soud ale přesvědčivě odůvodnil, že z odpovědnostního nároku na náhradu škody nevyplývá povinnost vedlejších účastníků odstranit stavbu a provést činnosti s tím spojené. Neodstranění domu proto nemůže založit obavu, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen a nejde ani o záležitost, kterou by bylo třeba vzhledem k předmětu řízení naléhavě upravit, neboť nemá s předmětem budoucího řízení souvislost.
9. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu