Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Taťánou Přibilovou, advokátkou, AK se sídlem v Kopřivnici, Kadláčkova 894, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 5. 2010 čj. 115 C 283/2009-56 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 10. 5. 2010 nalézací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě částku 3.286 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Jednalo se o úhradu nákladů na lékařské ošetření a léčení poškozené snachy D. K., vzniklých v důsledku jejího fyzického napadení žalovanou. Ke skutkovým závěrům soud dospěl z několika provedených důkazů, mj. přestupkovým spisem a znaleckým posudkem.
Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost hodnocení důkazů, interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je především posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatelky ze shromážděných podkladů nezjistil. Nalézací soud v napadeném rozhodnutích uvedl dostatečně jasně základní důvody, z nichž vycházel, a v jeho závěrech Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole.
Podle ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. byl nalézací soud vázán (pravomocným) rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán přestupek a kdo ho spáchal, což se odrazilo i v odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézacího soudu obsahujícího na str. 2 odkaz na pravomocná rozhodnutí přestupkového orgánu. Měla-li stěžovatelka za to (jak naznačovala v ústavní stížnosti), že nalézací soud vycházel z nepravomocného rozhodnutí o přestupku, mohla postupovat podle ustanovení § 228 a násl. o. s. ř., tj podat žalobu na obnovu řízení.
Lze také připomenout, že vyloučil-li zákonodárce odvolací přezkum v bagatelních věcech (v rozsahu dle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.), je zásadně nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti odvolání cestou ústavní stížnosti, nejedná-li se v konkrétním případě o věc zakládající důležitou otázku výkladu či aplikace základních lidských práv, což v projednávaném případě Ústavní soud neshledal.
Na základě uvedených skutečností se Ústavní soud dále již nezabýval (bližší ústavněprávní argumentací nedoloženým) tvrzením stěžovatelky o porušení čl. 11 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny.
Z vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. srpna 2010
Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu