Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem, Advokátní kancelář Praha 1, Václavské náměstí 18, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Při výkonu svých pravomocí musí i on sám respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nichž státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překračovat.
V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud především oprávněn - podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu - rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit; směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí [kdy se zpravidla jedná o jednorázový útok orgánu veřejné moci vůči ústavně zaručenému základnímu právu (právům) nebo svobodě (svobodám) stěžovatele], Ústavní soud zakáže příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval a přikáže mu, pokud je to možné, aby obnovil stav před porušením [§ 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Domáhá-li se však stěžovatel vydání nálezu, jímž by Ústavní soud přikázal orgánu veřejné moci konat ve smyslu takového pozitivního jednání, jak je v ústavní stížnosti navrhováno, je třeba dovodit, že se jedná o návrh, který Ústavní soud při své rozhodovací činnosti kladně reflektovat nemůže. Takovou kompetencí totiž Ústavní soud nedisponuje. S ohledem na ustanovení § 82 zákona o Ústavním soudu (arg. a contrario) je zřejmé, že Ústavní soud nemůže v oblasti ústavních stížností vydávat jiná rozhodnutí než předpokládá citované ustanovení, jež rozhodovací pravomoc Ústavního soudu formuluje taxativně. Vzhledem k jeho Ústavou a zákonem přesně vymezené pravomoci a působnosti nezbývá než konstatovat, že Ústavní soud není k zákroku, o nějž stěžovatel v ústavní stížnosti žádá, oprávněn.
Ústavní soud pro úplnost odkazuje i na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. V této souvislosti lze připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, konkrétně obecných soudů (čl. 4 Ústavy). Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních; to však, jak je výše podrobně objasněno, pouze za předpokladu, že ústavní stížnost splňuje všechny stanovené formální náležitosti a předpoklady.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. července 2010
Michaela Židlická, v. r. soudce zpravodaj