Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti insolvenčního správce, obchodní společnosti VJV INSOLVENCE, v. o. s., se sídlem v Praze, Révová 3242/3, zastoupené JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, č. j. 29 NSČR 135/2016-B-176, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2016, č. j. 2 VSOL 1196/2015-B-107, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, a obchodní korporace FOUNDEIK, s. r. o., se sídlem v Hlubočkách - Mariánském Údolí, Nádražní 50, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti napadeným usnesením a žádá jejich zrušení pro porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v širších souvislostech také pro porušení práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnosti podle čl. 26 Listiny.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2015, č. j. 14 INS 11164/2014-B-75, byla stěžovatelka pro podstatné porušení povinností podle § 32 insolvenčního zákona zproštěna funkce insolvenčního správce vedlejšího účastníka (dále jen "dlužník"). Vrchní soud toto rozhodnutí, napadené odvoláním stěžovatelky v reakci na v mezidobí nastalou změnu okolností, změnil tak, že se stěžovatelka z funkce insolvenčního správce dlužníka odvolává (§ 31 insolvenčního zákona). Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost; nepřisvědčil tak dovolací námitce stěžovatelky, že vrchní soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu rozhodoval o jiném předmětu řízení, k čemuž nebyl jako odvolací soud oprávněn.
Stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nesprávně zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem. Dále je odvolacímu soudu vyčítáno, že nevypořádal námitky proti výroku nalézacího soudu o zproštění stěžovatelky funkce insolvenční správkyně dlužníka. Stěžovatelka namítá také porušení zásady dvojinstančnosti řízení, změnil-li odvolací soud původní výrok o zproštění funkce insolvenčního správce v odvolání z této funkce. Podle stěžovatelky jde o jiný předmět řízení, který má vliv na výši odměny, jež stěžovatelce v řízení náleží, a nelze je proto mezi sebou zaměňovat. Uvedené nedostatky pak nenapravil ani dovolací soud. Ústavní stížnost je přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť byla podána včas osobou oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem - je však zjevně neopodstatněná.
Ochrana základních práv a svobod insolvenčního správce jako orgánu veřejné moci je z podstaty věci značně omezená. Smyslem a účelem insolvenčního řízení je vypořádání vzájemných majetkových vztahů dlužníka a jeho věřitelů při splnění požadavku oboustranného šetření dotčených práv. Při vlastním výkonu svých práv a povinností, ve vztahu k soudu a účastníkům řízení, insolvenční správce zásadně ochrany základních práv a svobod nepožívá, naopak jí za určitých podmínek mohou účastníci požívat i proti němu [srov. např. nález ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1549/11
(N 83/77 SbNU 197), či nález ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10
(N 133/58 SbNU 67; 241/2010 Sb.)].
Ústavní soud uvádí, že neexistuje veřejné subjektivní právo na výkon funkce insolvenčního správce. Byť z § 25 insolvenčního zákona lze dovodit možnou existenci legitimního očekávání insolvenčního správce, že bude ustanoven v konkrétní věci, nelze dovodit rovněž jeho legitimní očekávání, že v této funkci setrvá po celý průběh řízení (viz navazující § 26 a násl. insolvenčního zákona). Tentýž závěr je třeba učinit také v souvislosti s možným legitimním očekáváním určité odměny za výkon funkce insolvenčního správce za celou dobu insolvenčního řízení, neboť toto očekávání ze stejného důvodu nemohlo legitimně vzniknout (srov. také usnesení ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2631/16 ).
V projednávané věci lze napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu zkoumat jedině prizmatem spravedlivého procesu, tj. zda jsou rozhodnutí obecných soudů logicky a srozumitelně odůvodněna a nejsou zatížena vadou nepřezkoumatelnosti nebo nepřípustné libovůle - k takovému závěru Ústavní soud nedospěl.
Stěžovatelka namítá, že odvolací soud rozhodoval výrokem o odvolání stěžovatelky z funkce o zcela jiném předmětu řízení a porušil tak zásadu dvojinstančnosti řízení. Ústavní soud se zde ztotožňuje s náhledem dovolacího soudu, že předmětem řízení je otázka změny insolvenčního správce. Pro Ústavní soud je nerozhodné, zda funkce stěžovatelky byla insolvenčním soudem ukončena zproštěním či odvoláním, jestliže bylo předmětné rozhodnutí uspokojivě odůvodněno.
Změnil-li se v průběhu odvolacího řízení skutkový stav věci, nelze odvolacímu soudu vytýkat, pokud v souladu se zásadou hospodárnosti řízení změnil výrok prvostupňového rozhodnutí tak, jak uvedeno výše. Rovněž hospodárnost řízení představuje jednu ze souboru zásad, které dohromady jako celek tvoří právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelce nutno přisvědčit, že odvolací soud se důvodností námitek vůči závěru nalézacího soudu o zproštění stěžovatelky funkce insolvenčního správce podle § 32 insolvenčního zákona nezabýval. Jelikož však o odvolání insolvenčního správce z funkce či zproštění této funkce rozhoduje insolvenční soud i bez návrhu, lze uzavřít, že přezkum uvedených námitek stěžovatelky byl bezpředmětný ve chvíli, kdy byly (podle odvolacímu soudu dostupných informací) splněny podmínky pro odvolání insolvenčního správce podle § 31 insolvenčního zákona v důsledku vazebního stíhání jediné společnice stěžovatelky.
Ústavní soud vzal v úvahu sdělení stěžovatelky, že v době rozhodnutí vrchního soudu již její společnice nebyla ve vazbě a pominuly tak důvody pro její odvolání z funkce. Z pohledu smyslu a účelu běžícího insolvenčního řízení však Ústavní soud nevidí důvod pro svůj kasační zásah. Insolvenční soud rozhodl o ukončení funkce stěžovatelky jako insolvenční správkyně dlužníka a jmenoval správce nového, který ve věci koná. Předmětné insolvenční řízení se podle insolvenčního rejstříku chýlí ke konci a není v zájmu dlužníka ani věřitelů, aby do něj Ústavní soud stěžovatelkou naznačeným způsobem zasahoval. Odvolací soud sám ve svém odůvodnění uvedl, že se s ohledem na průběh insolvenčního řízení jeví nejúčelnějším zachovat ve funkci nově jmenovaného insolvenčního správce - tento závěr ostatně stěžovatelka nijak nezpochybnila.
Z pohledu Ústavního soudu napadená rozhodnutí obstála; proto stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu