Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky P. H., zastoupené Mgr. Tomášem Bučkem, advokátem, sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. dubna 2025 č. j. 70 Co 222/2024-196 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. dubna 2025 č. j. 70 Co 264/2024-140, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a O. K., a nezletilých O. H. a G. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi soudy porušily její základní práva, jakož i práva nezletilých vedlejších účastníků (syna a dcery), zaručená v čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 3 odst. 1 a čl. 27 Úmluvy o právech dítěte.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 3. 7. 2024 č. j. 20 Nc 8002/2023-127 určil otcovství vedlejšího účastníka k prvnímu nezletilému vedlejšímu účastníkovi (výrok I), jehož svěřil do péče stěžovatelky (výrok II). Otci stanovil běžné výživné (výrok III) i dlužné výživné za dobu od 18. 1. 2020 do 30. 6. 2024 ve výši 36 908 Kč (výrok IV).
3. Rozsudkem ze dne 7. 8. 2024 č. j. 20 Nc 8001/2024-70 okresní soud rozhodl o poměrech nezletilé vedlejší účastnice. Určil otcovství vedlejšího účastníka (výrok I) a nezletilou svěřil do péče stěžovatelky (výrok II). Dále stanovil běžné výživné (výrok III) i dlužné výživné za dobu od 18. 1. 2020 do 31. 8. 2024 ve výši 40 806 Kč (výrok IV).
4. K odvolání stěžovatelky proti výrokům IV obou shora uvedených nalézacích rozsudků o dlužném výživném ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"), který napadenými rozhodnutími změnil výroky IV tak, že nedoplatek na výživném nevznikl (výrok I obou rozsudků), neboť vedlejší účastník ve sledovaném období poukázal na účty spravované stěžovatelkou částku převyšující výživné stanovené ve prospěch jeho nezletilého syna i nezletilé dcery.
5. Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími nesouhlasí a navrhuje jejich zrušení. Krajskému soudu vytýká, že popřel právo nezletilých dětí na úhradu dlužného výživného, ačkoliv stěžovatelka prokázala jeho existenci. Má za to, že krajský soud zasáhl do práva nezletilých na hmotné zabezpečení a jednal v rozporu s jejich nejlepším zájmem. Stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná, neboť z nich není patrné, na základě jakých úvah krajský soud dospěl k závěru o tom, že nedoplatek na výživném nevznikl. Namítá, že krajský soud nesprávně hodnotil předložené důkazy (bankovní výpisy a přehledy plateb), které dle jejího názoru jasně dokládají vznik nedoplatku.
6. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ke snaze stěžovatelky o zapojení nezletilých do řízení o ústavní stížnosti, dané tvrzeným porušením jejich základních práv, Ústavní soud uvádí, že pro jejich účastenství nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení, protože jde o věc, ve které proti sobě stojí zájmy obou rodičů vůči jejich dětem. Nezletilí v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupováni na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Nezletilí, o jejichž postavení vůči rodičům je veden rodiči spor, nemohou být vtaženi do řízení jedním z rodičů na jeho straně. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, tedy de facto je rozhodováno o úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, k čemuž Ústavní soud dospěl (viz níže), nebylo nutno uvedené procesní úkony učinit (srov. usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20 ).
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, což se ovšem v nyní posuzované věci nestalo.
9. Stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu k posouzení otázku existence dlužného výživného, resp. nedoplatku na výživném. Setrvává na stanovisku, že nárok nezletilých na dlužné výživné je nadále dán. V nepřiznání tohoto nároku spatřuje neústavní zásah. Ústavní soud má za to, že stěžovatelčina argumentace, byť zastřešená obecnými odkazy na dílčí ustanovení ústavního pořádku, postrádá ústavní rozměr a ve skutečnosti je jen polemikou se skutkovými zjištěními, z nichž vycházel krajský soud. Z napadených rozhodnutí dostatečně jasně vyplývá, že nárok na dlužné výživné neexistuje, neboť - stručně řečeno - otec nezletilých ve sledovaném období uhradil stěžovatelce částky převyšující vyměřené výživné.
Krajský soud přitom zohlednil, že část poukázaných plateb byla plněním dluhu vůči stěžovatelce a její matce. Tyto platby krajský soud odečetl. Výsledná vedlejším účastníkem uhrazená částka přesto převyšovala vyměřenou povinnou platbu výživného. Z rozsudků se též podávají důvody, proč se krajský soud odchýlil od odlišného závěru okresního soudu. Stěžovatelka totiž v řízení před okresním soudem identifikovala pouze jeden odesílající účet, přestože existovaly další dva účty, z nichž přicházely splátky výživného (srov. rozsudek krajského soudu č. j.
70 Co 222/2024-196, body 8 a 9).
10. Ústavní soud nemá, co by krajskému soudu ohledně napadených rozhodnutí z ústavního hlediska vytkl, neboť v nich neshledal porušení stěžovatelčiných základních práv. Skutková zjištění krajského soudu (poskytnutí plateb převyšujících stanovenou vyživovací povinnost vůči synovi i dceři) mají dostatečnou a racionální základnu (obsáhlé výpisy z účtů) a učiněné právní závěry (neexistence dlužného výživného) těmto skutkovým zjištěním zcela odpovídají.
11. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. října 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu