Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. A., zastoupeného Mg. Andrejem Gundelem, advokátem, sídlem Hlavné námestie 354/3, Bratislava, Slovenská republika, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2024 č. j. 32 Co 257/2023-1232, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a B. S. A. a nezletilého S. A., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále jen "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena základní práva jeho a nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "syn"), zaručená čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jeho právo na svobodu myšlení a svědomí podle čl. 15 Listiny a práva syna podle čl. 3 odst. 1 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 27. 9. 2023 č. j. 15 P 28/2018-1066 uložil otci povinnost přispívat na výživu syna částkou ve výši 4 000 Kč (I. výrok), rozhodl o dlužném výživném (II. výrok), zastavil řízení o návrhu otce na snížení výživného (III. výrok), zrušil předchozí předběžné opatření (IV. výrok), upravil běžný i prázdninový styk otce se synem (V. výrok), vyslovil předběžnou vykonatelnost rozsudku (VI. výrok), zamítl návrhy otce a vedlejší účastnice (dále jen "matka") na změnu úpravy styku otce se synem (VII. a VIII. výrok), konstatoval změnu předchozí úpravy (IX. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (X. a XI. výrok). V odůvodnění konstatoval, že od poslední úpravy poměrů k nezletilému podali oba rodiče několik návrhů, které spojil do jednoho řízení, že vydal předběžné opatření o úpravě styku a po provedeném obsáhlém dokazování formuloval skutkové a právní závěry, které zohlednil v uvedených výrocích.
3. Specifikované výroky (vyjma III. a IV. výroku) rozsudku okresního soudu napadli všichni účastníci samostatnými odvoláními, na jejichž základě Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem (pozn. otcem opakovaně označovaným jako "usnesení") změnil oba výroky o výživném a otci uložil povinnost platit výživné ve výši 5 000 Kč a posléze ve výši 6 000 Kč, změnil i výroky o úpravě styku, který podrobně upravil, a změnil výrok o změně předchozí úpravy (I. výrok), otci uložil povinnost zaplatit České republice náklady řízení ve výši 50 154 Kč (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Krajský soud se po doplnění dokazování neztotožnil s právním posouzením okresního soudu o zvýšení výživného a o úpravě styku. Konstatoval, že původní úprava výživného byla provedena před více než pěti lety, proto se potřeby syna nepochybně zvýšily a došlo ke změně poměrů u matky (nové vyživovací povinnosti k nezletilým dcerám). Dále shledal, že rozsah styku určený okresním soudem naprosto nekoresponduje se závěry znaleckých posudků a nerespektuje právní názor z předchozího rozsudku, proto ho nově upravil, a s vědomím, že není ideální, je však v nejlepším zájmu syna a zamezí, či alespoň zmírní, negativní vliv nepřiměřeného jednání otce neschopného ovládat své emoce vůči synovi.
4. Stěžovatel na necelých třech stranách ústavní stížnosti rekapituluje závěry rozsudku okresního soudu a namítá, že krajský soud nejednal v zájmu jeho syna, který má 7 let a potřebuje u otce stabilitu, pocit bezpečí a rodinné zázemí v jeho domácím prostředí. Dále připomíná, že soudy mu od roku 2018 ukládají povinnost snášet časové a finanční náklady na dojíždění za synem, což je v rozporu se soudní praxí.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. K tvrzením stěžovatele o porušení základních práv nezletilého syna (viz výše sub 1.) Ústavní soud dodává, že pro jeho procesní účastenství nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení, protože jde o věc, ve které proti sobě stojí zájmy obou rodičů vůči jejich dětem. Nezletilý v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Nezletilý, o jehož postavení vůči rodičům je veden rodiči spor, nemůže být vtažen do řízení jedním z nich na jeho straně. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže de facto je rozhodováno o úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, k čemuž Ústavní soud dospěl (viz níže), nebylo nutno uvedené procesní úkony učinit [srov. usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
8. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o dítě, včetně rozhodování o vyživovací povinnosti. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě, nebo změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud není konečným univerzálním "rozhodcem", jeho úkol spočívá pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15
(U 5/76 SbNU 957)].
9. Stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť z jeho námitek lze cum grano salis dovodit, že nesouhlasí s důvody, na nichž krajský soud založil napadený rozsudek, a ústavní stížnost tak považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny rozsudku ve svůj prospěch.
10. Ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal v postupu a rozsudku krajského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo by vést ke zrušení napadeného rozsudku. Před obecnými soudy bylo provedeno dostatečné dokazování a soudy se zabývaly podstatnými kritérii pro rozhodnutí o výši výživného na nezletilého a styku otce s ním. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývají přesvědčivé důvody pro určení výše výživného, tj. zjištění majetkových poměrů rodičů (body 33.
až 37., 39. až 41., 53., 55., 61. a 62.), jakož i závěr o změně poměrů odůvodňující zvýšení výživného (bod 63.). Stejné hodnocení se týká posouzení podmínek pro úpravu styku stěžovatele se synem (srov. body 42. až 52., 56., 57. a 67. až 70.). Tím krajský soud dostál požadavkům na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu nálezu ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 a Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a objasnil, na základě jakých úvah rozhodl o vyživovací povinnosti a o rozsahu úpravy styku otce se synem.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu