Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky V.S., zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Na Střezině 943, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 1. 2005, č. j. 25 Co 357/2004-56, a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. 3. 2004, č. j. 4 C 175/2002-38, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Jádro ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatelky s právním názorem obecných soudů, že osoba, na níž byl prohlášen konkurs, není aktivně legitimována k podání určovací žaloby na neplatnost smlouvy, jestliže se tato smlouva týká majetku, sepsaného do konkursní podstaty. Obecné soudy s odkazem na ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) a písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání") dovodily, že k podání takové žaloby je aktivně legitimován pouze správce konkursní podstaty.
Stěžovatelka spatřovala v aplikaci tohoto právního názoru porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stejně jako porušení práv vyplývajících z čl. 2 odst. 3 a čl. 7 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka v této souvislosti uvedla, že z žádného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání nelze dovodit, že by určovací žalobu nemohla podat. Prostřednictvím určovací žaloby chtěla stěžovatelka prokázat, že předmětnou věc nikdy nekoupila a tedy ani nikdy nevlastnila, čímž by zamezila spekulacím ze strany správkyně konkursní podstaty, že věc zašantročila.
Žaloba by stěžovatelce rovněž umožnila dokázat orgánům Policie České republiky, které jí vyšetřovaly, že se ničeho nedopustila. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, týkajícími se nedostatku její aktivní legitimace, resp. s jejich interpretací ustanovení § 14 zákona o konkursu a vyrovnání. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatelky zasáhnout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2.
3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99 , publikovaný ve Sbírce zákonů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 17, nález č. 33, str. 235 a násl.). O takový případ se však nejednalo. Obecné soudy svůj závěr o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky k podání určovací žaloby řádně odůvodnily, přičemž jejich postup odpovídal právnímu názoru vyslovenému Nejvyšším soudem České republiky v rozsudku ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2002 (publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu, 2005, svazek 2, str.
94). Nejvyšší soud se v citovaném rozhodnutí námitkou porušení práva na soudní ochranu podrobně zabýval, přičemž konstatoval, že k principům právního státu patří rovněž zásada, že dlužník plní své závazky. Ztráta aktivní legitimace k podání určovací žaloby ve vztahu k majetku, tvořícímu součást konkursní podstaty, je pak důsledným provedením tohoto principu, zamezujícím tomu, aby s majetkem, náležejícím do konkursní podstaty, nakládala kromě správce konkursní podstaty i osoba nezpůsobilá dostát svým závazkům, tedy úpadce.
Nejvyšší soud rovněž poukázal na skutečnost, že má-li úpadce za to, že soupis konkursní podstaty nebyl správně proveden, může se v souladu s ustanovením § 12 zákona o konkursu a vyrovnání domáhat nápravy tohoto pochybení. Pokyny, jenž by správce konkursní podstaty od soudu obdržel by byly pro jeho další postup závazné, nelze tedy mít za to, že aplikací předmětného právního názoru by stěžovatelce byla odepřena možnost realizace jejích práv. S těmito závěry Nejvyššího soudu se Ústavní soud ztotožnil.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. 9. 2006
Vlasta Formánková předsedkyně senátu