Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného Mgr. Dušanem Havlenou, advokátem, sídlem Nad Vdovečkem 1206, Blatná, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2022 č. j. 70 Co 109/2022-208, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Z. L. a nezletilých J. L. a O. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Nezletilým vedlejším účastníkům se opatrovníkem pro zastupování v řízení o ústavní stížnosti jmenuje Úřad městské části Praha 7, sídlem U Průhonu 1338/38, Praha 7 - Holešovice.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; namítá též porušení čl. 3 a 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 27. 1. 2022 č. j. 9 P 31/2021-179 snížil výživné stanovené stěžovateli rozsudkem obvodního soudu ze dne 29. 1. 2020 č. j. 25 P 81/2019-98 ode dne 1. 5. 2021 pro nezletilého J. na částku 4 000 Kč měsíčně a pro nezletilého O. na částku 5 000 Kč měsíčně (I. výrok). Nezletilé svěřil do střídavé péče rodičů (stěžovatele a vedlejší účastnice) se střídáním v týdenním intervalu s tím, že k předávání nezletilých bude docházet ve školním a předškolním zařízení; dále upravil péči o prázdninách a svátcích (II. výrok). Zbývajícími výroky uložil oběma rodičům povinnost přispívat na výživu nezletilých tam specifikovanými částkami, rozhodl, že se tímto mění rozsudek obvodního soudu č. j. 25 P 81/2019-98 a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. až VI. výrok).
3. K odvolání vedlejší účastnice rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že se rozsudek obvodního soudu v I. výroku o snížení výživného stěžovateli potvrzuje, v II. výroku se mění tak, že se návrh stěžovatele na svěření nezletilých do střídavé péče rodičů zamítá, a že stěžovatel je oprávněn se s nezletilými stýkat v každém sudém týdnu od čtvrtka po skončení výuky do neděle 18:00 hod. a v každém lichém týdnu od středy po skončení výuky do čtvrtka do 18:00 hod.
s tím, že si nezletilé převezme v předškolním a školním zařízení, případně v bydlišti vedlejší účastnice, pokud nezletilí daný den nebudou v takovém zařízení, a předá je zpět v bydlišti vedlejší účastnice; dále upravil styk o prázdninách a svátcích. V napadených výrocích III. a IV. o povinnosti rodičů přispívat na výživu nezletilých městský soud rozsudek obvodního soudu zrušil a v V. výroku o změně původní úpravy ho potvrdil (I. výrok). Konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů (II.
výrok).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí městského soudu není řádně odůvodněno a je v rozporu s aktuální judikaturou Ústavního soudu. Přesto, že městský soud uzavřel, že svěření nezletilých do střídavé péče rodičů v podstatě nic nebrání, rozhodl výše uvedeným způsobem pouze s poukazem na přání nezletilých, kteří dle názoru soudu upřednostňují jako primární pečovatelku vedlejší účastnici a ke stěžovateli chtějí pouze dojíždět. Stěžovatel připomíná, že střídavá péče probíhala tzv. na zkoušku již před rozhodnutím obvodního soudu a nezletilí si na ni zvykli.
Městský soud se však nekriticky přiklonil k jejich vyjádřením, aniž zkoumal jejich důvody, a aniž se zabýval citovým působením vedlejší účastnice na nezletilé, kterým je teprve 6 a 9 let. Soud rovněž neuvedl, co by měl stěžovatel ještě více udělat pro to, aby mohlo být o střídavé péči uvažováno alespoň v budoucnu, když sám potvrdil, že pro ni byly splněny podmínky již nyní. Střídavá péče měla být zachována, byť případně v jakémsi nerovnoměrném modelu, jak ostatně navrhoval opatrovník nezletilých.
Stěžovatel dále poukazuje na závěry nálezu ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 , s nímž je napadené rozhodnutí v rozporu.
5. Podle § 469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, § 892 odst. 3 a § 943 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nemůže-li dítě (z důvodů kolize zájmů v řízení) zastoupit žádný z rodičů, jmenuje soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení zastupovat. Opatrovníkem jmenuje zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí.
6. V řízení o ústavní stížnosti mají nezletilí postavení vedlejších účastníků řízení a jejich zákonní zástupci jsou v postavení účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení. Protože by mohlo dojít ke střetu jejich zájmů, je nutno nezletilým ustanovit kolizního opatrovníka. Ústavní soud proto rozhodl usnesením tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. září 2022
Josef Fiala, v. r. předseda senátu
5. Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak bylo městským soudem rozhodnuto o péči o nezletilé, resp. o jejich styku s ním. Napadené rozhodnutí není v této části řádně odůvodněno, městský soud nevysvětlil, proč i přesto, že dospěl k závěru o splnění všech podmínek pro svěření nezletilých do střídavé péče, rozhodl o jejich svěření do péče vedlejší účastnice. Tvrzení nezletilých o upřednostnění vedlejší účastnice není zdaleka tak jednoznačné, jak vyhodnotil městský soud. Již v průběhu řízení před obvodním soudem probíhala střídavá péče tzv. na zkoušku a v jejím průběhu nebyl žádný zásadní problém. Městský soud se nezabýval důvody vyjádření nezletilých, ačkoliv bylo zřejmé, že jsou ovlivněni vedlejší účastnicí (nezletilí jsou ve věku 9 a 6 let, a jsou tak lehce ovlivnitelní). Napadené rozhodnutí je v rozporu s aktuální judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s nálezem ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 (dostupným na https://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Usnesením ze dne 13. 9. 2022 č. j.
13. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování soudů v rodinně právních věcech. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které mají v řízení nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Do rozhodování těchto soudů Ústavní soud zasahuje pouze v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci Ústavní soud neshledal v postupu městského soudu ani v jeho rozhodnutí žádné natolik závažné pochybení, které by mohlo být z uvedených hledisek posouzeno jako porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a mohlo by vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Závěry, k nimž městský soud ve věci dospěl, jsou dostatečně a přesvědčivě zdůvodněny a Ústavní soud je považuje s ohledem na skutečnosti zjištěné soudy provedeným dokazováním za logické a rozumné.
14. Mezi kritéria, která musejí soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou, 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby, 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby a 4) přání dítěte.
Naplňuje-li jeden z rodičů tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do jeho péče; naplňují-li je zhruba stejnou měrou oba rodiče, je třeba vycházet ze zásady, že zájmem dítěte je, aby bylo v péči obou rodičů. Jádrem stěžovatelovy argumentace je tvrzení, že městský soud svěřil nezletilé do péče vedlejší účastnice i přesto, že v řízení bylo prokázáno splnění uvedených kritérií oběma rodiči, a že tedy bylo namístě rozhodnout ve prospěch střídavé péče. S tímto tvrzením se ale Ústavní soud neztotožňuje.
15. Z odůvodnění rozsudku městského soudu vyplývá, že - byť stěžovatel trvá na opaku - pro rozhodnutí o jím prosazovaném modelu péče nebyl naplněn výše uvedený čtvrtý předpoklad, tedy přání dítěte. Z tohoto důvodu je nepřípadné i stěžovatelovo srovnání s věcí, v níž Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. I. ÚS 3065/21 , v němž uvedl, že "...obecné soudy by neměly při posuzování změny péče a při naplnění všech kritérií upřednostňovat ponechání výlučné péče s určitým rozšířením styku druhého rodiče, ale v souladu s judikaturou zvolit model střídavé (byť třeba nestejnoměrné) péče...". Je zjevné, že nebylo-li v posuzované věci naplněno jedno z kritérií, není dán prostor pro uplatnění citovaného závěru (viz též usnesení ze dne 20. 9. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1813/22 ).
16. K námitkám, že v řízení nebyly zjišťovány příčiny stanoviska nezletilých, jež je podle stěžovatele výsledkem jejich ovlivňování vedlejší účastnicí, nutno uvést, že sám stěžovatel již v řízení před obvodním soudem upustil od požadavku na vypracování znaleckého posudku, jehož smyslem mělo být (mimo jiné) právě zjišťování možné manipulace nezletilých (viz bod 11 odůvodnění rozsudku obvodního soudu; k tomu lze doplnit, že podle obvodního soudu bylo vypracování takového posudku nadbytečné, neboť by jen dále prodlužovalo řízení a tím i konflikty mezi rodiči).
Stěžovatelovo tvrzení o údajném negativním působení vedlejší účastnice na nezletilé je navíc zcela obecné, když na jeho podporu není předloženo nic konkrétního, co by mohlo vzbuzovat byť i jen pochybnost o tom, že vyjádření nezletilých odpovídají jejich skutečným postojům a přáním a že nejsou pouze výsledkem manipulace jedním z rodičů. Nic takového se pak nepodává ani z vyžádaného spisu obvodního soudu (tomu ostatně odpovídá i vyjádření opatrovníka k ústavní stížnosti, dle kterého nic nenasvědčuje tomu, že by přání nezletilých bylo jakkoliv ovlivněno vedlejší účastnicí).
17. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. ledna 2023
Jan Filip, v. r. předseda senátu