Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti 1. písecké lesní a dřevařské, a. s., se sídlem Drhovle - Brloh 12, zastoupené JUDr. Markem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2018, č. j. 5 Afs 133/2017-35, a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2017, č. j. 10 Af 31/2015-30, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále jen "správce daně") platebním výměrem ze dne 20. 12. 2013, č. j. 1963569/13/2208-24803-306436, vyměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty 584 804 Kč za zdaňovací období červenec 2012. Správce daně v rámci provedené daňové kontroly dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala oprávněnost uplatněného nároku na odpočet daně z přidané hodnoty ohledně nákupu práv k vytěžení stromů v porostu a nabytí vlastnického práva k vytěženému dříví (dále jen "těžební práva"), které měl přijmout od deklarovaného dodavatele - obchodní korporace KCDSPOL s. r. o. Odvolací finanční ředitelství (dále jen "vedlejší účastník") rozhodnutím ze dne 29. 6. 2015, č. j. 20663/15/5300-21444-711083, zamítlo stěžovatelčino odvolání a potvrdilo platební výměr správce daně.
Stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl jako nedůvodnou Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 4. 2017, č. j. 10 Af 31/2015-30. Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 12. 4. 2018, č. j. 5 Afs 133/2017-35. Oba správní soudy shodně dospěly k závěru, že stěžovatelka neprokázala nabytí těžebních práv, jež byla předmětem smlouvy uvedené v daňovém dokladu a ze kterých byl nárokován odpočet daně na vstupu, od KCDSPOL s. r. o.
Proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a krajského soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 18. 6. 2018 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V podstatné míře stěžovatelka opakuje argumentaci vznesenou již v žalobě a kasační stížnosti. Zásah spatřuje zejména v posouzení věci ze strany obecných soudů i orgánů finanční správy, má za to, že nabytí těžebních práv bylo v řízení prokázáno, a měl být stěžovatelce přiznán nárok na odpočet daně z přidané hodnoty za příslušné období.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatelky a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Stěžovatelka se svojí argumentací, jejíž podstatnou část vznesla již v řízení před obecnými soudy, snaží učinit z Ústavního soudu další instanci obecné justice, kterou není. Krajský soud i Nejvyšší správní soud vyčerpávajícím způsobem odůvodnily zákonnost platebního výměru správce daně i rozhodnutí vedlejšího účastníka a vypořádaly se s odkazovanou judikaturou.
Správce daně měl opodstatněné pochybnosti, mající oporu ve spisu, zda zdanitelné plnění uskutečnila společnost KCDSPOL s. r. o., které stěžovatelka nedokázala vyvrátit. Stěžovatelka neprokázala nabytí těžebních práv od společnosti KCDSPOL s. r. o., a proto jí byla v souladu se zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, vyměřena daň za období červenec 2012 ve výši 584 804 Kč. Fakticita provedené těžby nemohla zvrátit uvedené závěry.
Rozsudky Nejvyššího správního soudu a krajského soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. července 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu