Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., zastoupeného JUDr. Pavlem Průšou, advokátem, sídlem Klášterní 92, Chotěboř, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2025 č. j. 29 ICdo 85/2023-181 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2023 č. j. 102 VSPH 884/2020-148, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Petra Lecjakse a obchodní společnosti Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a právo na ochranu vlastnictví garantované čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatel navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se u Krajského soudu v Hradci králové (dále jen "krajský soud") domáhal určení pravosti pohledávky ve výši 546 058 Kč a práva na uspokojení pohledávky ze zajištění nemovitostí poté, co byla jeho pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení popřena insolvenčním správcem a stěžovatelem co do výše 230 068 Kč a do pořadí z důvodu neplatnosti zástavní smlouvy, neboť v ní nebyl identifikován předmět zástavy, byly v ní uvedeny nepravdivé informace, a stěžovatel, jakožto zástavní dlužník, z důvodu duševní poruchy nebyl schopen pochopit dosah svého jednání. Po provedeném dokazování krajský soud přiznal vedlejšímu účastníkovi právo na pohledávku v popřené výši (I. výrok), zamítl žalobu co do určení pořadí (II. výrok). Právní jednání stěžovatele v podepsání a uzavření zástavní smlouvy shledal jako neplatné, a to také z toho důvodu, že se příčí dobrým mravům, vzhledem k výši hodnoty zastavené nemovitosti a výši zápůjčky a vzhledem ke zdravotnímu stavu stěžovatele, který smlouvu uzavřel v duševní poruše a zjevně nebyl schopen posoudit skutečnost, že hodnota nemovitosti není adekvátní výši jí zajišťované pohledávky. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. a IV. výrok)
3. Proti II. a IV. výroku rozsudku krajského soudu podal vedlejší účastník odvolání a stěžovatel podal odvolání proti větě první I. výroku a IV. výroku. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") změnil rozsudek krajského soudu v I. výroku větě první a žalobu na určení, že vedlejší účastník má za stěžovatelem pohledávku ve výši 46 058 Kč ze zákonného úroku z prodlení z částky 500 000 Kč za období od 2. 9. 2016 do 24. 10. 2017, zamítl, ve zbylé části jej potvrdil ve znění, že vedlejší účastník má za stěžovatelem pohledávku ve výši 184 010 Kč z nezaplacené zápůjčky ze smlouvy o zápůjčce (I. výrok). Dále změnil II. výrok rozsudku krajského soudu a určil, že vedlejší účastník má právo na uspokojení pohledávky za stěžovatelem ve výši 500 000 Kč z nezaplacené zápůjčky ze zpeněžení specifikovaných pozemků (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. výrok). Uzavřel, že smlouva o zápůjčce ani zástavní smlouva nejsou ve smyslu § 581 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neplatné proto, že by je stěžovatel uzavíral v duševní poruše, která by jej činila neschopným právně jednat. Jelikož nebyla sjednána splatnost zápůjčky, nemohl se stěžovatel dostat do prodlení s jejím placením a vedlejší účastník tak nemá nárok na zaplacení úroků z prodlení. Na rozdíl od krajského soudu měl vrchní soud za to, že zástava v podobě pozemků byla v zástavní smlouvě vymezena určitě a že rozsah zajištění zápůjčky směnkou a zástavním právem není v rozporu s dobrými mravy, zástavní smlouva je proto platná a vedlejší účastník má právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, ve kterém namítal, že vrchní soud nesprávně posoudil vztah jeho duševní nemoci a duševní poruchy, protože i přes prokázání dlouhodobé duševní nemoci požadoval, aby byl prokázán jeho duševní stav v den uzavření smluv, otázku tzv. přezajištění a důkazní situace neumožňovala učinit závěr o skutečném předání hotovosti. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl (I. výrok) jako nepřípustné, protože stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala jeho přípustnost, a uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady dovolacího řízení (II. výrok).
5. Podle stěžovatele nevzal vrchní soud při svém rozhodování v potaz dvě skutečnosti, a to pasáž ve znaleckém posudku, že z lékařské dokumentace vyplývá zhoršení zdravotního stavu stěžovatele právě v době uzavírání smlouvy o výpůjčce a zástavní smlouvy a otázku týkající se zajištění zástavou, jejíž hodnota značně převyšuje výši závazku. Podle názoru stěžovatele otázka "vysoké míry pravděpodobnosti prokázání", že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat, není otázkou skutkovou, ale právní. Stěžovatel také namítá absenci odůvodnění napadeného usnesení, protože se Nejvyšší soud nezabýval otázkou hodnoty zástavy převyšující výši závazku.
6. Stěžovatel navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (bez určení, zda usnesení Nejvyššího soudu, nebo rozsudku vrchního soudu) s ohledem na svou situaci a na to, že zpeněžení nemovitosti podle pokynu zajištěného věřitele by znamenalo pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám, zejména zhoršení jeho psychického stavu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), proto není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Stěžovatel napadá ústavní stížností jak usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, tak meritorní rozsudek vrchního soudu. Ústavní soud proto nejprve připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky [srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Rozhodování o přípustnosti dovolání bývá v rozhodovací praxi označováno též jako kvazimeritorní (např. usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 3019/17 ). Odmítá-li Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost (nikoliv pro existenci vad), zabývá se argumenty stěžovatele a reaguje na ně, byť jen z pohledu posouzení přípustnosti dovolání [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Kvazimeritorní posouzení věci, i když vyústí v odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, neporušuje právo na přístup k soudu, reaguje-li Nejvyšší soud dostatečně a korektně na argumenty dovolatelů.
10. V posuzované věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání je nepřípustné, neboť stěžovatel v něm nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. bod 12. odůvodnění napadeného usnesení). Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil důvody, pro které dovolání stěžovatele odmítl. Tyto důvody jsou v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje.
11. K dalším stěžovatelovým argumentům Ústavní soud dodává, že vrchní soud v odůvodnění napadeného rozsudku ústavně souladným postupem popsal a vysvětlil, na základě jakých zjištění dospěl k závěrům o skutkovém stavu věci, který považoval za prokázaný. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci bylo dosaženo důkazního standardu pro vyslovení neplatnosti právního úkonu pro duševní poruchu jednající osoby [nález ze dne 20. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 173/13
(N 156/74 SbNU 333)], jestliže na základě řádně provedeného dokazování (znalecké posouzení, výslech znalce, výslech svědků) obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel v rozhodném období byl schopen posoudit následky svého jednání.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jelikož Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti neprodleně po jejím podání, z důvodu procesní ekonomie již nerozhodoval o stěžovatelově návrhu na odložení vykonatelnosti, neboť by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. října 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu