Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ŠKODA JS a.s., sídlem Orlík 266/15, Plzeň, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 13 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2023 č. j. 8 Afs 213/2022-46, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pouze pro upřesnění Ústavní soud poznamenává, že v petitu je uveden čl. 38 odst. 1 Listiny, avšak z bodu 13 ústavní stížnosti i z jejího celkového obsahu je nepochybné, že stěžovatelka namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Žalobou podanou ke Krajskému soud v Plzni (dále jen "krajský soud") se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 22. 9. 2021 č. j. 36111/21/5200-11433-712946 (dále jen "původní rozhodnutí"), kterým byly částečně změněny původní dodatečné platební výměry, a to v části týkající se penále. V průběhu soudního řízení bylo nařízeno přezkoumání původního rozhodnutí ve smyslu § 121 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Krajský soud proto řízení přerušil. Rozhodnutím ze dne 31. 5. 2022 č. j. 19674/22/5200-11433-711891 (dále jen "přezkumné rozhodnutí") vedlejší účastník původní rozhodnutí změnil tak, že dodatečné platební výměry za zdaňovací období 2012 a 2013 zrušil a v tomto rozsahu doměřovací řízení zastavil. Výrok III původního rozhodnutí, který se týkal dodatečného platebního výměru za zdaňovací období 2014, nahradil shodným textem, jaký obsahovalo původní rozhodnutí. Stěžovatelka se přípisem doručeným vedlejšímu účastníkovi dne 8. 6. 2022 vzdala svého práva podat odvolání, čímž přezkumné rozhodnutí nabylo právní moci.
3. Krajský soud následně rozhodl o pokračování řízení a usnesením ze dne 31. 8. 2022 č. j. 77 Af 22/2021-131 žalobu stěžovatelky proti původnímu rozhodnutí odmítl s odůvodněním, že vydáním přezkumného rozhodnutí odpadl předmět řízení.
4. Stěžovatelka proti usnesení krajského soudu podala kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. S odkazem na vlastní ustálenou judikaturu se ztotožnil s posouzením krajského soudu.
5. Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv v tom, že krajský soud odmítl žalobu pro odpadnutí předmětu řízení, ačkoli přezkumné rozhodnutí do své výrokové části doslovně převzalo část výroku z původního rozhodnutí. Ke změně původního rozhodnutí tedy došlo pouze formálně, nikoli však obsahově. Podle § 123 odst. 5 daňového řádu nebylo možné bez jakékoli změny učinit součástí přezkumného řízení obsah původního rozhodnutí. Postup krajského soudu stěžovatelka považuje za odepření přístupu k soudu, neboť je nucena podat obsahově totožnou žalobu. Nejvyšší správní soud výklad krajského soudu přijal, přičemž však vycházel z judikatury, která se vztahuje ke skutkově odlišným situacím. Napadený rozsudek považuje za exces, a proto by jej měl Ústavní soud zrušit.
6. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatelka je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupena advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
7. Podstata ústavní stížnosti se týká výkladu podústavního práva, zejména § 123 odst. 5 daňového řádu, potažmo § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Úkolem Ústavního soudu však není přezkoumávat běžnou zákonnost a správnost napadených soudních rozhodnutí, posuzuje výhradně to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti by bylo možné uvažovat pouze za situace, že by dané rozhodování bylo stiženo vadou mající za následek porušení ústavnosti. Takovou vadu by mohl představovat výklad právního předpisu, který by byl natolik extrémní, že by jeho uplatnění vybočovalo z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát [srov. např. nález ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 2842/20
(N 218/103 SbNU 239)].
8. V nyní posuzované věci taková situace nenastala. Výklad krajského soudu vychází z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, kterou již v minulosti přijal i Ústavní soud (viz např. usnesení ze dne 5. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 224/20 ). Přitom není pravdou, jak tvrdí stěžovatelka, že by rozsudky Nejvyššího správního soudu uvedené v napadeném rozsudku byly z hlediska skutkových okolností odlišné, a tudíž nepřiléhavé. Např. v rozsudku ze dne 28. 7. 2021 č. j. 2 Afs 277/2019-29 šlo obdobně jako v případě stěžovatelky fakticky pouze o částečnou změnu správního rozhodnutí. Odmítnutí správní žaloby pro odpadnutí předmětu řízení v návaznosti na vydání přezkumného rozhodnutí proto nemohlo být pro stěžovatelku nepředvídatelné ani překvapivé.
9. Z hlediska posouzení ústavnosti je rovněž třeba přihlédnout k tomu, že výklad relevantních ustanovení zastávaný obecnými soudy nijak nebrání přístupu k soudu [přiměřeně srov. též stěžovatelkou zmiňovaný nález ze dne 25. 8. 2005 sp. zn.
IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319)]. V souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatelce zůstala zachována efektivní možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva. O tuto možnost se ovšem z vlastní vůle připravila tím, že se vzdala svého práva na odvolání proti přezkumnému rozhodnutí (viz bod 3 napadeného rozsudku).
10. Ústavní soud z uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz bod 1 tohoto usnesení), a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17 září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu