Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Svobody, zastoupeného Mgr. Štěpánem Brunclíkem, advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2025 č. j. 29 NSČR 13/2025-B-45, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2024 č. j. 3 VSOL 455/2024-B-27 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2024 č. j. KSBR 47 INS 17373/2023-B-20, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl odložení vykonatelnosti usnesení Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením schválil oddlužení stěžovatele plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (III. výrok) a uložil mu povinnost vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení majetek náležející do majetkové podstaty, a to, kromě jiného, specifikovaná vozidla (IV. výrok). Dospěl k závěru, že na tato vozidla nedopadají výjimky podle § 398 odst. 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a dodal, že věci sloužící stěžovateli k jeho podnikání (tj. specifikovaná vozidla) nemohou být vyloučeny z majetkové podstaty z důvodu, že by jejich další používání stěžovatelem přineslo věřitelům větší uspokojení, než výnos z jejich zpeněžení.
3. Vrchní soud napadeným usnesením potvrdil odvoláním stěžovatele napadenou část IV. výroku usnesení krajského soudu o povinnosti stěžovatele vydat vozidla insolvenčnímu správci ke zpeněžení. Podle vrchního soudu stanoví insolvenční zákon základní pravidlo, že oddlužení se provádí plněním splátkového kalendáře ve spojení se zpeněžením majetkové podstaty dlužníka. Insolvenční správce ocenil vozidla na necelých 203 000 Kč, což je hodnota větší, než kterou by stěžovatel dosahoval při podnikání, a proto není důvod ponechat vozidla stěžovateli k dalšímu podnikání a jejich prodej je pro věřitele výhodnější.
4. Následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, protože stěžovatel v něm neformuloval žádnou otázku, která doposud nebyla v rozhodovací praxi řešena, a usnesení vrchního soudu je v souladu s ustálenou judikaturou. Insolvenční zákon (ani jiné předpisy) neumožňují zohlednit žádná další kritéria mimo ta, která zmiňuje výslovně insolvenční zákon pro uplatnění výjimky z povinnosti dlužníka vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení svůj majetek, přičemž tyto výjimky je nutno vykládat restriktivně.
Nadto Nejvyšší soud upozornil, že má-li stěžovatel pochybnost o tom, zda určitá majetková hodnota byla zahrnuta do insolvenční podstaty ke zpeněžení správně, mohl využít institut vynětí majetku z majetkové podstaty. Pokud jedna z otázek majících založit přípustnost dovolání směřovala k tomu, že vrchní soud měl ignorovat důkazy o výši příjmů stěžovatele, namítá tím stěžovatel vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, ovšem k té by mohl Nejvyšší soud přihlédnout tehdy, bylo-li by jinak dovolání přípustné.
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy bagatelizovaly, respektive zcela pominuly, důkazy o zvýšení zisku z jeho samostatné výdělečné činnosti a naopak v této souvislosti toliko stroze konstatovaly, že tvrzené zvýšení zisku považují za účelové. Stěžovatel zejména poukazuje na závěr vrchního soudu, podle něhož působí nevěrohodně, aby jeho příjmy z podnikání z roku na rok (konkrétně mezi lety 2023 až 2024) stouply více než desetinásobně. Vrchní soud ovšem v odůvodnění napadeného usnesení své propočty dostatečně nevysvětluje, přičemž zaměňuje příjem stěžovatele za jeho zisk. Přehlíží také, že zvýšení příjmů mezi lety 2023 až 2024 stěžovatel dosáhl snížením nákladů. Uvedené pochybení nenapravil ani Nejvyšší soud a k dovolání přistoupil zcela formalisticky, aniž by reflektoval mimořádné okolnosti případu, například nadcenění majetku insolvenčním správcem ve zprávě pro oddlužení a pro soupis majetkové podstaty, v důsledku čehož došlo ke zkreslení testu ekonomické výhodnosti postupu v insolvenčním řízení. Stěžovatel uvedená vozidla potřebuje k podnikání a ke generování dalších příjmů. Neočekával, že insolvenční řízení povede k jeho ekonomické likvidaci zpeněžením jeho veškerého majetku. I provedení oddlužení by mělo podle stěžovatele vést k tomu, aby se po jeho skončení mohl zapojit do normálního života a vykonávat podnikatelskou činnost. Neobstojí ani názory soudu, že si stěžovatel obdobná vozidla může pořídit na operativní leasing, respektive si má pořídit vozy levnější. Stěžovateli v jeho aktuální finanční situaci nikdo zboží na operativní leasing neposkytne, přičemž ke své práci potřebuje dostatečně reprezentativní vozidla, aby byl pro své obchodní partnery věrohodný. Stěžovatel se domnívá, že pokud by mu vozidla byla ponechána k podnikání, bylo by to pro věřitele výhodnější.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), vyjma té části napadeného usnesení krajského soudu, proti které nepodal odvolání.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Žádné takové vady Ústavní soud ve stěžovatelově věci nezjistil.
8. Obecné soudy ústavně souladným způsobem objasnily důvody, pro které bude oddlužením stěžovatele plněním splátkového kalendáře a zpeněžením majetkové podstaty naplněn účel insolvenčního řízení. Závěr, že nejsou dány podmínky pro nezahrnutí specifikovaných vozidel do zpeněžení, není neústavní. Stěžovatel netvrdí, že by pro opačný postup byly podle zákona naplněny podmínky, tedy že by uvedené majetkové hodnoty nestačily k uspokojení věřitelů anebo že by se zpeněžení týkalo stěžovatelova obydlí. V řízení rovněž nebylo věrohodně prokázáno, že by zachování stěžovatelovy možnosti dále s vozy podnikat přineslo věřitelům větší ekonomický efekt, a to i s ohledem na to, že předmětem jeho podnikání je zjednodušeně řečeno oprava vozidel, přičemž potřebu většího počtu "reprezentativních" vozů k této činnosti stěžovatel nedoložil.
Tvrzení, že stěžovatel úspěšně v průběhu jednoho roku zdesetinásobil příjem nebo dokonce zisk z podnikání, je třeba prokázat. Stěžovatel se ani v ústavní stížnosti nesnaží tento aspekt hlouběji věrohodně vysvětlit a vystačí toliko s tvrzením, že se mu podařilo významně redukovat náklady podnikání. Krajský soud i vrchní soud postupovaly podle zákona, pokud stěžovateli uložily povinnost vydat vozidla insolvenčnímu správci ke zpeněžení.
9. Ani tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud postupoval příliš formalisticky, nezabýval-li se námitkou o nadcenění jeho majetku, což mělo vést ke zkreslení testu ekonomické výhodnosti soudem zvoleného postupu ve prospěch věřitelů, není opodstatněné. K tomu Ústavní soud poznamenává, že insolvenční řízení je rozděleno do mnoha fází, kdy určité úkony jsou spojeny s příslušnou fází a uplatnění eventuálních opravných prostředků je často omezeno prekluzivní lhůtou. Insolvenční zákon dával stěžovateli k dispozici řadu opravných prostředků a postupů, jak se proti údajně špatnému ocenění majetku mohl bránit - srov. námitky proti konečné zprávě a vyúčtování insolvenčního správce nebo námitky proti návrhu na vydání výtěžku zpeněžení. Stěžovatel v ústavní stížnosti nenaznačuje, zda tyto možnosti před podáním ústavní stížnosti využil a jak o nich bylo eventuálně rozhodnuto. Za dané situace proto ani námitka o nadcenění majetku nemůže být sama o sobě důvodem pro kasaci napadených usnesení.
10. Na základě výše uvedených zjištění Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a ve zbývající části, protože nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odložení vykonatelnosti napadených usnesení Nejvyššího soudu a vrchního soudu Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož by to bylo zjevně neúčelné, neboť o ústavní stížnosti rozhodl neprodleně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu