Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou, sídlem tř. Spojenců 689/3, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. května 2023 č. j. 7 As 190/2021-115, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2021 č. j. 9 Ad 19/2019-153, rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 24. října 2019 č. j.
PPR 21946-31/ČJ-2019-990131 a rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 28. května 2019 č. j. 478/2019, a s ní spojeným návrhem na zrušení § 184 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, policejního prezidenta ve věcech služebního poměru a ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S ústavní stížností spojil stěžovatel návrh na zrušení § 184 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen "zákon o služebním poměru").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy (dále jen "ředitel krajského ředitelství") byl stěžovatel podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky. Důvodem propuštění bylo porušení služebního slibu tím, že stěžovatel se - ve výroku popsaným neodváděním členských příspěvků spolku Unie bezpečnostních složek - dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu zpronevěry.
3. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal odvolání, které policejní prezident ve věcech služebního poměru (dále jen "policejní prezident") napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru potvrdil s tím, že jednáním stěžovatele byly naplněny hmotněprávní podmínky stanovené v § 42 odst. 1 písm. d) zákona služebním poměru (porušení služebního slibu, zavrženíhodnost jednání, jednání mající znaky trestného činu a ohrožení dobré pověsti bezpečnostního sboru).
4. Následně se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí policejního prezidenta žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který ji napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění městský soud konstatoval, že na základě zjištěného skutkového stavu byly bez pochybností dány podmínky zakotvené v § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru a ředitel krajského ředitelství, potažmo policejní prezident, rozhodl sám (tj. nevyčkal ukončení trestního stíhání) na základě zjištění a prokázání naplnění podmínek výše uvedeného zákonného ustanovení.
5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (II. výrok). Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů, námitce o předčasnosti řízení o propuštění stěžovatele ze služebního poměru na základě nepravomocného usnesení o zahájení trestního stíhání ani námitce o nenaplnění znaků trestného činu zpronevěry, a vypořádal další stěžovatelovy námitky.
6. Stěžovatel namítá, že před vydáním rozhodnutí je příslušníkovi policejního sboru (dále jen "příslušník") odepřeno právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, ke způsobům jejich zjištění a nemá ani právo navrhovat doplnění těchto podkladů. Příslušník tak nezíská informaci o tom, že je účastníkem řízení o jeho propuštění. Podle stěžovatele právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny v sobě zahrnuje právo být informován o tom, že je proti někomu vedeno správní řízení, ale i právo vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k provedeným důkazům a důkazy v průběhu řízení navrhnout. To se podle názoru stěžovatele v řízení před správními orgány nestalo.
7. Stěžovatel také namítá, že použití § 184 odst. 2 zákona o služebním poměru neumožňuje vznést námitku podjatosti úřední osoby v postavení správního orgánu.
8. Podle názoru stěžovatele postrádají rozhodnutí správních soudů rozumnou argumentaci k namítanému rozporu § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru s právními předpisy vyšší právní síly.
9. Stěžovatel formuluje řadu námitek k postupu služebních funkcionářů při rozhodování, tj. zjištění stavu věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, zejména je-li prvním úkonem v řízení doručení rozhodnutí o propuštění (když funkcionář nevyčká konečného pravomocného rozhodnutí v trestním řízení) a postavení příslušníka jako účastníka řízení (prostudování spisu, navrhování důkazů, právo podat odvolání proti rozhodnutí pouze se suspendačním účinkem k právní moci tohoto rozhodnutí, zákonná lhůta pro odvolání proti rozhodnutí).
10. Závěrem stěžovatel opětovně (tak jak již učinil v předchozích řízeních) poukázal na rozpor § 184 odst. 2 zákona o služebním poměru s čl. 41 Listiny základních práv Evropské unie, zásadami práva Evropské unie a rezolucí Rady Evropy R(77)31 Výboru ministrů o ochraně jednotlivce ve vztahu k úkonům správních orgánů, ve které je vymezeno právo účastníka být slyšen, tj. navrhovat důkazy a vyjadřovat se k podkladům k vydání rozhodnutí. Ustanovení § 184 odst. 2 zákona o služebním poměru považuje stěžovatel za rozporné s ústavním pořádkem, neboť uplatněním tohoto ustanovení došlo k jeho okamžitému a vykonatelnému propuštění ze služebního poměru.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, bylo-li by jeho použití v daném konkrétním případě učiněné správními soudy důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako použití práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nálezy ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95), ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03
(N 129/31 SbNU 159) a další].
13. K takovému pochybení správních soudů v nyní posuzované věci nedošlo a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel se domáhá přehodnocení závěru Nejvyššího správního soudu a městského soudu; v ústavní stížnosti ovšem v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou již před správními orgány a správními soudy uplatnil, a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud zastává názor, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr Nejvyššího správního soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadené rozhodnutí považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé.
14. Nejvyšší správní soud se předně řádně vypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku městského soudu pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů a poukázal na to, že městský soud se předmětem sporu podrobně zabýval, důsledně reagoval na namítané skutečnosti a z jeho závěrů je znatelný způsob a důvody rozhodnutí. V odůvodnění rozsudku městský soud vycházel ze stavu věci, který byl správními orgány zjištěn na základě rozsáhlého dokazování bez důvodných pochybností a posouzení zda jednání stěžovatele naplňuje znaky trestného činu zpronevěry, čímž soud vypořádal námitku o jejich nenaplnění. Nejvyšší správní soud se také ztotožnil s odůvodněním rozsudku městského soudu o tom, že nelze uvažovat o předčasnosti řízení o propuštění stěžovatele ze služebního poměru, jelikož není vázáno na zahájení trestního stíhání nebo jeho vedení. Také odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu odpovídá standardům kladeným na tento typ rozhodnutí.
15. Ačkoli stěžovatel odkazuje na svá základní práva a rozvíjí ústavněprávní argumenty, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena zejména na hodnocení podústavního práva a skutkového stavu. Stěžovatel toliko polemizuje s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Ústavní soud opakuje, že s věcnými a právními námitkami stěžovatele se obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu.
Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná, ani do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadených rozhodnutích však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Tvrdí-li stěžovatel, že řízení o propuštění ze služebního poměru nenaplňuje požadavky řádného procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze než uvést, že rozhodnutí správního orgánu podléhá dvoustupňovému přezkumu ve správním soudnictví.
Této možnosti stěžovatel využil a jím napadená správní rozhodnutí tak byla přezkoumána dvěma stupni nezávislých a nestranných soudů v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
17. Návrh na zrušení § 184 odst. 2 zákona o služebním poměru Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh akcesorický, který sdílí "osud" odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu