Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., t. č. Věznice Břeclav, zastoupeného Mgr. Michalem Korandou, advokátem, sídlem Jeseniova 1169/51, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2021 č. j. 3 To 125/2021-133 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. března 2021 č. j. 21 PP 44/2021-93, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zároveň navrhl, aby Ústavní soud projednal ústavní stížnost přednostně.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Okresní soud dospěl k závěru, že u stěžovatele není splněna druhá z nezbytných podmínek, a sice prokazatelné polepšení. Z hodnocení věznice vyplynulo, že výkon trestu teprve začíná plnit svůj účel. Nadto okresní soud uvedl, že není splněna ani třetí podmínka (prognóza vedení řádného života). Stěžovatel má 11 záznamů v rejstříku trestů, ve výkonu trestu odnětí svobody je potřetí a dvakrát z něj byl podmíněně propuštěn. Ač se jednou již osvědčil, spáchal posléze další trestnou činnost.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Krajský soud částečně přisvědčil námitkám stěžovatele, konkrétně v tom, že okresní soud vycházel z nepřesného vyjádření věznice. Z aktuální zprávy věznice vyplynulo, že výkon trestu plní svůj účel, pročež je podle krajského soudu možné považovat za splněnou i druhou podmínku. Stejně jako okresní soud však krajský soud považoval za nesplněnou třetí podmínku. Stěžovatel neodčinil způsobenou škodu (jedinou aktivitou je dopis s návrhem na splátkový kalendář) a do výkonu trestu byl dodán. To jsou rovněž relevantní skutečnosti při aplikaci § 88 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel dále opakovaně prokázal výrazné sklony k páchání trestné činnosti a nerespektování povinnosti vést řádný život. Z předložených důkazů pak nevyplývá prokazatelná změna tohoto stavu.
4. Stěžovatel namítá, že okresní soud neodročil jednání, ačkoliv stěžovatel namítal, že hodnocení věznice (provedené jako důkaz) je odlišné od toho, které stěžovatel dostal k podpisu. Ve stížnostním řízení se ukázalo být stěžovatelovo tvrzení pravdivým, neboť krajský soud obdržel od věznice opravené hodnocení. Z jeho závěrů pak krajský soud dovodil, že u stěžovatele je splněna podmínka dostatečného polepšení. Navzdory tomu však nezrušil usnesení okresního soudu a namísto toho sám v neveřejném zasedání rozhodl, že není splněna podmínka prognózy vedení řádného života. Stěžovateli tak nebylo umožněno uplatnit k této podmínce vlastní návrhy a argumentaci, neboť okresní soud se jí nezabýval. Závěry krajského soudu jsou pak podle stěžovatele v rozporu se závěry nálezu ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411).
5. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení.
6. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na napadené rozhodnutí.
7. Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že nové hodnocení věznice, doručené až po vydání napadeného rozhodnutí, nemohl soud při svém rozhodování zohlednit. To učinil až krajský soud. Námitky o nesprávném postupu krajského soudu nemůže okresní soud posoudit.
8. Ústavní soud zaslal vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. V ní stěžovatel uvedl, že okresnímu soudu při veřejném zasedání opakovaně sdělil, že hodnocení věznice je nesprávné, což však předseda senátu ignoroval a veřejné zasedání neodročil, ač mu v tom nic nebránilo. Okresní soud podle stěžovatele přistupuje k rozhodování o podmíněném propuštění formalisticky. O tom svědčí rovněž skutečnost, že nesprávně uvedl, že se stěžovatel již v minulosti neosvědčil. Nesprávnost tohoto závěru potvrdil i krajský soud. Nerespektování ústavních práv dovozuje stěžovatel rovněž z rozhodovací činnosti okresního soudu v jiných případech. Ve stěžovatelově případě toliko "na okraj" uvedl, že nepovažuje za splněnou ani třetí podmínku pro podmíněné propuštění, aniž by se jí řádně zabýval. Z toho důvodu by podle stěžovatele bylo namístě, aby v případě zrušení napadeného usnesení nařídil Ústavní soud, aby se věcí zabýval jiný senát, který nad stěžovatelem předem "nezlomil hůl". Stávající senát je podle stěžovatele vůči vícekrát trestaným osobám zaujatý. Kupříkladu nedávný nález ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1804/21 se týká téhož senátu. Jde přitom o obsahově téměř shodnou věc se stěžovatelovým případem.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17), dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v tvrzení o procesním pochybení krajského soudu, který stěžovateli neumožnil vyjádřit se k tzv. třetí podmínce podmíněného propuštění. Takové pochybení Ústavní soud v dané věci neshledal.
12. Za irelevantní je třeba označit námitky týkající se postupu okresního soudu, které (podle stěžovatelových vlastních slov) označil za chybné (a napravil) krajský soud. To se týká zejména námitky o (ne)osvědčení stěžovatele při prvním podmíněném propuštění a námitky o hodnocení nesprávné zprávy věznice. S těmito údajnými pochybeními se již vypořádal krajský soud a nemohou být tedy důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti.
13. Jde-li o uvedenou námitku nemožnosti vyjádřit se k naplnění třetí podmínky pro podmíněné propuštění, pak stěžovatel v první řadě přehlíží, že okresní soud se k naplnění této podmínky rovněž vyjádřil, jakkoliv pouze stručně a pouze "na okraj". Nedostatky tohoto jeho vyjádření pak rovněž napravil krajský soud, který stručné úvahy okresního soudu obsáhle doplnil, včetně mnoha odkazů na judikaturu Ústavního soudu. Nadto je nutné uvést, že stěžovatel měl nejen možnost závěry okresního soudu o (ne)naplnění třetí podmínky rozporovat, ale dokonce této možnosti obsáhle využil, neboť velká část stížnosti podané proti usnesení okresního soudu obsahuje argumentaci (a důkazní návrhy) k této skutečnosti.
14. V takové situaci neměl krajský soud povinnost zrušit usnesení okresního soudu a vrátit mu věc k novému posouzení. Zároveň neměl ani povinnost nařídit veřejné zasedání, neboť se od závěrů okresního soudu (v neprospěch stěžovatele) nikterak významně neodchýlil, neprováděl sám podstatné dokazování a seznámil se s obsáhlou argumentací stěžovatele uvedenou v odůvodnění stížnosti. Ústavní soud tak uzavírá, že stěžovatel nebyl nikterak zkrácen na svých procesních ústavních právech přednést své argumenty a učinit důkazní návrhy.
15. Jde-li o způsob, jakým krajský soud dovodil nenaplnění třetí podmínky ve stěžovatelově případě, pak ani v této části nemůže Ústavní soud napadené rozhodnutí považovat za ústavně nekonformní. Ostatně, jak je z napadeného rozhodnutí patrné, krajský soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu. Jeho závěry nejsou v rozporu ani s nálezy, na něž poukázal stěžovatel. Uvedená judikatura [např. nálezy ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18
(N 195/91 SbNU 411) nebo ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1804/21 ] zejména zapovídá, aby soudy prognózu dalšího života odsouzeného dovozovaly výlučně z trestní minulosti (tedy spáchaných trestných činů). To však v dané věci soudy neučinily. Jak je patrné z napadeného rozhodnutí krajského soudu, zohlednil vedle opakovaných minulých selhání stěžovatele (což je již sama o sobě významná okolnost naznačující riziko recidivy) rovněž stěžovatelovu snahu (resp. její absenci) k náhradě způsobené škody (v řádu milionů korun), a dále skutečnost, že stěžovatel musel být do výkonu trestu dodán, což jsou kritéria relevantní ex lege (§ 88 odst. 3 trestního zákoníku). Obě tyto skutečnosti přitom nejsou spjaty se stěžovatelovou trestní minulostí, ale vypovídají o jeho chování až po odsouzení.
16. Závěr, že kombinace těchto tří okolností ve stěžovatelově případě dává nepřiměřené riziko recidivy jeho chování, neodporuje žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny, a Ústavnímu soudu, který není další instancí v nynějším řízení (viz sub 10), ostatně ani nepřísluší, aby míru rizika recidivy po obecných soudech "přehodnocoval". Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti je významné, že soudy žádné z uvedených kritérií nedezinterpretovaly nebo nehodnotily v rozporu s kogentními ústavními pravidly (např. principem presumpce neviny v jiném řízení). Takového postupu či pochybení se však krajský soud v dané věci nedopustil.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Zvláštním rozhodnutím již Ústavní soud nerozhodoval o návrhu na přednostní projednání návrhu, neboť mu fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu