Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Leslieho Jamese Koraleka a Richarda Williama Koraleka, zastoupených JUDr. Irenou Benešovou, advokátkou, sídlem Divadelní 1052/16, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2022 č. j. 18 Co 94/2022-75 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. listopadu 2021 č. j. 14 C 39/2020-60, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením o porušení jejich základních práv podle čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelé se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhali po vedlejší účastnici zaplacení každému 10 000 Kč jako náhradu za podíl o velikosti 11,7647 % na pozemku konkretizovaném v 1. bodu odůvodnění napadeného rozsudku, a to "z titulu odpovědnosti za škody prezidenta Edvarda Beneše". Obvodní soud žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
3. Odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením odmítl. Dospěl k závěru, že v řízení jde o samostatné nároky každého ze stěžovatelů. - tzv. subjektivní kumulaci nároků více žalobců, z nichž každý by se mohl domáhat svého nároku samostatně. Tudíž je z důvodu výše žalované částky odvolání nepřípustné podle § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (o. s. ř.), neboť nepřevyšuje 10 000 Kč. Městský soud doplnil, že přípustnost odvolání nezakládá ani nesprávné poučení obvodního soudu o možnosti podat odvolání.
4. Stěžovatelé především namítají, že městský soud měl použít § 91 odst. 2 o. s. ř., neboť v "daném případě jde o společná práva vůči žalované straně, kdy meritorní rozhodnutí musí být totožné a týkat se tak obou žalobců. [...] V daném případě jednoznačně předmětem řízení bylo plnění převyšující 10.000 Kč". Zákon je nutno vykládat ve prospěch účastníků. O možnosti projednat odvolání byl podle stěžovatelů zjevně přesvědčen i obvodní soud, neboť o právu podat odvolání je poučil. Stěžovatelé dále poukazují na to, že jim ani jejich právním předchůdcům nebyla poskytnuta náhrada podle dekretu presidenta republiky č. 8/1945 Sb., o věnování nemovitostí Svazu sovětských socialistických republik jako projev díků, na jehož základě bylo vlastnictví nemovitosti patřících prarodiči stěžovatelů prohlášeno za vlastnictví státu a nemovitosti byly darovány SSSR. Přesto jejich žalobu obvodní soud zamítl.
5. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni podle § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V části směřující proti usnesení městského soudu byla podána včas, v části směřující proti rozsudku obvodního soudu však byla podána po lhůtě stanovené k jejímu podání (viz dále).
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně mu nepřísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. V řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud vždy nejprve povinen zkoumat, zda jsou napadená rozhodnutí způsobilá k věcnému přezkumu; proto také zkoumá, zda je lze ústavní stížností napadnout a zda jimi mohla být porušena ústavně zaručená práva nebo svobody. Dospěje-li k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne.
7. Právo na přístup k soudu může podléhat určitým omezením, vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto ustanovení zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem, přičemž podmínky a podrobnosti upravuje zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Tento způsob je obvykle stanoven v procesních předpisech a je na zákonodárci, jaká konkrétní pravidla (lhůty, náležitosti podání a další) pro přístup k soudům stanoví. Z hlediska ochrany základních práv a svobod je nezbytné, aby jednotlivé podmínky, za nichž je možno se soudní ochrany domáhat, sledovaly legitimní cíl a byly vůči němu přiměřené [bod 27 stanoviska pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
8. Stěžovatelé podali odvolání proti rozsudku obvodního soudu, přestože podle jednoznačného znění zákona proti němu odvolání přípustné není. Je-li odvoláním napaden výrok rozhodnutí vzešlého z řízení, jehož předmět peněžitého plnění nepřesahuje 10 000 Kč, nezbývá odvolacímu soudu, než je bez dalšího odmítnout. Městský soud v souladu s ústavním pořádkem uzavřel, že ve věci je nutno použít § 91 odst. 1 o. s. ř., neboť předmět řízení je vymezen nárokem každého ze stěžovatelů. Ústavně souladně také konstatoval, že v posuzované věci nejde o společná práva stěžovatelů podle § 92 odst. 2 o.
s. ř. Na uvedeném nic nemění ani nesprávné poučení obvodního soudu, neboť výsledek řízení před městským soudem by nemohl být odlišný. Nadto stěžovatelé ani netvrdí, že by odvolání podali na základě poučení obvodního soudu, nýbrž proto, že mají odlišnou představu o předmětu řízení před obvodním soudem. V tomto případě je nepochybné, že stěžovatelé žalovali vedlejší účastnici, ačkoli společnou žalobou a v jednom řízení, nicméně každý sám o zaplacení 10 000 Kč. Ústavní soud dospěl k závěru, že postup městského soudu je v souladu s rozhodnými zákonnými ustanoveními a že vyhověl i ústavním požadavkům kladeným na odůvodnění odmítavého rozhodnutí.
Ústavní stížnost je proto v části směřující proti usnesení městského soudu zjevně neopodstatněná.
9. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Pro posouzení ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku obvodního soudu je určující, že městský soud odvolání odmítl podle § 202 odst. 2 o. s. ř., tedy z důvodu tzv. bagatelní výše žalované částky. V takovém případě se neuplatní zásada stanovená v § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu pro mimořádné opravné prostředky, které byly příslušným orgánem odmítnuty z důvodů závisejících na jeho uvážení, neboť jde o řádný opravný prostředek, jehož odmítnutí na úvaze soudu nezáleží.
Platí proto, že lhůta k podání ústavní stížnosti začala běžet dnem následujícím po dni doručení rozsudku obvodního soudu ze dne 3. 11. 2021, který je podle výše uvedeného nutno považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje. V posuzovaném případě byla ústavní stížnost stěžovatelů Ústavnímu soudu doručena až poté, co bylo odmítnuto jejich odvolání proti rozsudku obvodního soudu, konkrétně dne 7. 8. 2022. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku obvodního soudu tak zjevně marně uplynula.
10. V důsledku těchto závěrů je třeba ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku obvodního soudu posoudit jako opožděnou (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 3254/18 , veřejně dostupné na https://naus.usoud.cz). Ústavní stížnost v této části nelze ani posoudit z hlediska její opodstatněnosti, neboť lhůta k jejímu podání je lhůtou prekluzivní, jak plyne z § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Jan Filip, v. r. předseda senátu