Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Richarda Vrkoče, zastoupeného JUDr. Zuzanou Kudrnovou, LL.M., advokátkou, sídlem Litoměřická 24, Žitenice, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. června 2024 č. j. 4 Ads 130/2023-36, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2023 č. j. 19 Ad 10/2022-59 a rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 4. března 2022 č. j. MPSV-2022/3004-421/1, a s ní spojenými návrhy na zrušení § 30 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a na uložení povinnosti Parlamentu České republiky k provedení změny téhož zákona, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva práce a sociálních věcí, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a správního spisu plyne, že rozhodnutím Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Ústí nad Labem ze dne 1. 11. 2021 byl stěžovatel vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání, a to ode dne 19. 7. 2021 z důvodu maření součinnosti podle § 31 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Stěžovatel se totiž jako uchazeč o zaměstnání bez vážných důvodů nedostavil ve stanoveném termínu na pobočku úřadu práce za účelem jednání o zprostředkování zaměstnání.
Ministerstvo práce a sociálních věcí zamítlo napadeným rozhodnutím stěžovatelovo odvolání proti uvedenému rozhodnutí. Rovněž podle ministerstva stěžovatel neprokázal vážný důvod, který mu bránil dostavit se ve stanoveném termínu na úřad práce. Obecná tvrzení, že se stěžovatel tou dobou nacházel ve Velké Británii, kde docházel na jazykový kurz a hledal si zaměstnání, nemohla stěžovatelovu neúčast ospravedlnit. Tuto informaci navíc úřadu práce sdělil zmocněnec stěžovatele až po zahájení správního řízení dne 14.
9. 2021. Lze si jen stěží představit, že úřad práce bude zprostředkovávat zaměstnání osobě, která se nachází dlouhodobě v zahraničí a nemůže se dostavit k osobnímu jednání. Neprokázalo se ani tvrzení stěžovatele, že se na jednání dne 19. 7. 2021 dostavil jeho zmocněnec s plnou mocí opatřenou úředně ověřenými podpisy. Důvodná nemohla být ani námitka, že navzdory konstitutivní povaze rozhodnutí byl vyřazen z evidence zpětně již ke dni 19. 7. 2021. Podle § 30 odst. 3 zákona o zaměstnanosti se vyřazení z evidence provede dnem, kdy uchazeč nesplnil svoji povinnost.
3. Stěžovatel podal správní žalobu, kterou Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl. Stěžovateli nesvědčil žádný vážný důvod, který by mu bránil se na schůzku dostavit. Podle městského soudu sice nebylo vyloučeno, že se dne 19. 7. 2021 na úřad práce dostavil zmocněnec stěžovatele, není ale patrné, co bylo smyslem této návštěvy kromě omluvy dlouhodobé nepřítomnosti. Městský soud zvážil také námitky, že v důsledku vyřazení z evidence uchazečů pozbyde stěžovatel podporu v nezaměstnanosti či účast na důchodovém a zdravotním pojištění. Dospěl však k závěru, že rozhodnutí o vyřazení z evidence bylo proporcionální. Městský soud neshledal nic problematického ani na vyřazení z evidence ke dni 19. 7. 2021, správní orgány určily rozhodné datum v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud následně usnesením odmítl stěžovatelovu kasační stížnost pro nepřijatelnost podle § 104a soudního řádu správního.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že úřad práce diskriminuje uchazeče, kteří se rozhodli hledat si práci v zahraničí. Správní soudy se zaměřily jednostranně na to, že se stěžovatel nedostavil na jednání dne 19. 7. 2021. Přitom však nevzaly v úvahu další podstatné skutečnosti, které svědčí o tom, že úřad práce nikdy neměl v úmyslu zprostředkovat stěžovateli zaměstnání. Již dva dny po zápisu do evidence úřad práce poučil stěžovatele o způsobu ukončení evidence, a to jen proto, že se dozvěděl o záměru stěžovatele hledat si práci ve Velké Británii.
Na jednání s úřadem práce dne 19. 7. 2021 se dostavil zmocněnec, aby omluvil stěžovatelovu nepřítomnost a zjistil zprostředkovanou nabídku zaměstnání. Úřad práce však neakceptoval úředně ověřenou plnou moc zmocněnce a z jednání nepořídil žádný záznam. Fakticky se tedy žádné jednání za účelem zprostředkování zaměstnání nekonalo, a to z důvodů na straně úřadu práce. Jednání nařízené na den 19. 7. 2021 bylo jen dalším krokem úřadu práce, jak zpětně ukončit evidenci stěžovatele. Stěžovatel poukazuje také na nepřípustné retroaktivní účinky § 30 odst. 3 zákona o zaměstnanosti a vytýká správním soudům, že podle § 95 odst. 2 Ústavy nepředložily Ústavnímu soudu k posouzení otázku souladu tohoto zákona s ústavním pořádkem.
Kromě zrušení napadených rozhodnutí stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud v nálezu zavázal Parlament České republiky k provedení změny § 30 odst. 3 zákona o zaměstnanosti ve stěžovatelem předloženém znění ("Vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání se provede dnem vydání rozhodnutí o vyřazení z evidence uchazečů.").
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, ovšem vyjma návrhu na uložení povinnosti Parlamentu České republiky k provedení změny zákona o zaměstnanosti; v tomto rozsahu Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný není, neboť jeho pravomoci neobsahují možnost o takovém návrhu rozhodnout [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 téhož zákona). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
6. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227) a navazující judikatura]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje především skutková zjištění a jejich hodnocení ze strany správních orgánů a správních soudů. Na obdobné argumenty již dostatečně reagovaly správní soudy. Lze jen stručně shrnout, že pokud se někdo rozhodne využít služeb úřadu práce, jsou s tím spojené určité zákonné povinnosti včetně povinnosti součinnosti. Z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že vlastní iniciativa uchazeče při hledání zaměstnání nesmí být překážkou v plnění povinností vůči úřadu práce.
Proto v minulosti například čtyřměsíční jazykový pobyt v zahraničí nepředstavoval vážný důvod nedostavení se na úřad práce ve smyslu § 5 písm. c) zákona o zaměstnanosti (viz rozsudek ze dne 28. 7. 2016 č. j. 6 Ads 109/2016-31). Vždy je však třeba zohlednit individuální okolnosti každého případu a hledat proporcionalitu mezi důsledky vyřazení z evidence a závažností důvodů, pro které uchazeč svoji povinnost porušil. Jako vážný důvod tak byla posouzena účast na výběrovém řízení v termínu, který byl uchazeči stanoven k návštěvě úřadu práce (viz rozsudek ze dne 16.
7. 2008 č. j. 3 Ads 112/2007-42).
8. V nynější věci stěžovatel netvrdil, že v době stanoveného termínu měl domluvenou jinou schůzku o možnosti zaměstnání, kterou nebylo možné uskutečnit jindy. Současně jakkoli nespecifikoval, že bude nadále schopen plnit povinnosti vůči úřadu práce. S ohledem na celkové jednání stěžovatele (např. opakovaná deklarace zájmu vycestovat, účast na jazykovém kurzu ve Velké Británii probíhajícím od září 2021 do července 2022 apod.) byl naopak legitimní předpoklad, že stěžovatel na plnění svých povinností dle zákona o zaměstnanosti rezignoval. Ve světle těchto zjištění Ústavní soud neshledal na závěrech správních soudů nic neústavního. Nejde o diskriminaci uchazečů, kteří se rozhodli hledat si práci v zahraničí, jak tvrdí stěžovatel. Dlouhodobý pobyt v zahraničí totiž vylučuje plnit povinnosti uchazeče dle zákona o zaměstnanosti.
9. K dalším námitkám stěžovatele lze ve stručnosti uvést, že poučení úřadu práce o způsobu ukončení evidence na prvním osobním jednání bylo reakcí na sdělení stěžovatele o záměru odcestovat do zahraničí (což do budoucna vylučovalo jeho osobní účast na jednání s úřadem práce). Jde-li o (spornou) přítomnost zmocněnce na jednání dne 19. 7. 2021, ta mohla mít vliv na posouzení včasnosti omluvy, nemohla však nahradit stěžovatelovu osobní povinnost dostavit se na úřad práce (bod 55 rozsudku městského soudu). I v tomto ohledu tedy nejsou závěry správních soudů neústavní. Konečně vytýká-li stěžovatel správním soudům, že nepředložily věc Ústavnímu soudu postupem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, a to pro (údajně) nepřípustné retroaktivní účinky § 30 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, ústavní stížnost (jakož i předchozí podání stěžovatele) zůstává v obecné rovině a postrádá relevantní ústavněprávní argumentaci.
10. Ústavní soud nezjistil porušení žádných ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Stejný osud sdílí též návrh na zrušení § 30 odst. 3 zákona o zaměstnanosti [§ 43 odst. 2 písm. b) téhož zákona].
11. Návrh na uložení povinnosti Parlamentu je pak návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu