Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Lucie Hrdé, advokátky, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2025 č. j. 12 To 156/2025-423 a usnesení Okresní soudu v Berouně ze dne 21. května 2025 č. j. 2 T 196/2024-410, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresní soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a Z. K., t. č. Věznice Praha Ruzyně, M. H., Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Berouně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením o porušení práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol") a porušení práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením přiznal stěžovatelce jako zmocněnkyni poškozené vedlejší účastnice v trestním řízení odměnu a náhradu hotových výdajů za její zastupování v celkové výši 69 752,23 Kč včetně daně z přidané hodnoty, přičemž ve výroku specifikoval jednotlivé položky.
3. Stěžovatelčinu stížnost podanou podle § 141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. Okresní soud podle krajského soudu postupoval správně, považoval-li vedlejší účastnici za zvlášť zranitelnou oběť ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů, s tím, že má nárok na právní pomoc poskytnutou bezplatně. Okresní soud postupoval správně, pokud při stanovení hodnoty jednoho úkonu právní služby vycházel z § 9 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024. Užití této tarifní hodnoty odpovídá relevantní judikatuře a stěžovatelce je takový postup dobře znám, a proto nemůže být v rozporu s jejím legitimním očekáváním. Na základě této právní úpravy okresní soud vycházel z výše náhrady nemajetkové újmy vedlejší účastnici pravomocně přiznané ve výši 120 000 Kč. Okresní soud podle krajského soudu ani nepochybil, pokud samostatně nehonoroval jako dva úkony právní služby úkony spočívající ve výsleších dvou svědků, které na sebe bezprostředně navazovaly, a proto byla rozhodující jejich celková délka (zda v souhrnu přesáhla časový úsek dvou hodin). Okresní soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou, pokud mezi úkony právní služby nezahrnul administrativní úkon spočívající v žádosti o výslech vedlejší účastnice ve speciální místnosti. Takový úkon nelze podřadit pod žádný z úkonů uvedených v § 11 odst. 2 advokátního tarifu. Krajský soud v závěru výslovně připomenul, že i v případě, kdy jde o zastupování zvlášť zranitelné oběti, se musí zvážit, zda konkrétní úkony byly potřebné k účelnému uplatnění nároku takové osoby v trestním řízení, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce.
4. Stěžovatelka uvádí, že nárokovala odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 133 825,85 Kč včetně daně z přidané hodnoty, ovšem obecné soudy ji přiznaly odměnu a náhradu hotových výdajů toliko v celkové částce 69 752,23 Kč. Stěžovatelka přitom legitimně očekávala, že soudy v dané věci vyjdou ze sazby mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby v souladu s § 10 odst. 5 advokátního tarifu. Je tomu tak i proto, že i podle judikatury Ústavního soudu - řečeno souhrnně - je logické usilovat o to, aby došlo ke sjednocení praxe v adhezním řízení a v občanskoprávním řízení [stěžovatelka odkazuje na nález ze dne 5. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2137/23 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz)]. Místo toho, aby soudy aplikovaly § 10 odst. 5 advokátního tarifu, postupovaly podle § 9 odst. 4 advokátního tarifu, což podle nich má být i v souladu s judikaturou Ústavního soudu (v této souvislosti okresní soud odkázal na usnesení ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 198/23 ). Podle stěžovatelky ovšem existují i usnesení Ústavního soudu, které v dané situaci aprobují právě použití § 10 odst. 5 advokátního tarifu. Proti aplikaci § 9 odst. 4 advokátního tarifu se stěžovatelka vymezuje i proto, že náhradní kritérium ve smyslu § 9 advokátního tarifu lze podle jejího názoru použít jen tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích. Navíc § 10 odst. 5 advokátního tarifu je ve vztahu speciality k § 9 advokátního tarifu. V této souvislosti stěžovatelka opět připomíná, že vedlejší účastnici byla přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 120 000 Kč, a právě z této částky měl soud vycházet při rozhodování o její odměně a náhradě hotových výdajů. Stěžovatelka odkazuje na nález ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 3362/22 a zdůrazňuje, že odčinění újmy na zdraví v těchto situacích vychází mimo jiné ze znaleckého posudku a objektivizovaných kritérií. Pokud obecné soudy tímto způsobem nepostupovaly, narušily legitimní očekávání stěžovatelky ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti postupu soudů ohledně nepřiznání odměny za některé úkony právní služby.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka, jako advokátka, nemusí být zastoupena jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, v posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
7. Dále Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnosti brojící proti rozhodnutím o náhradě nákladů řízení posuzuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06
(N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadená soudní rozhodnutí nemají.
8. K věci samé Ústavní soud doplňuje, že napadená usnesení považuje za ústavně souladná, jejich odůvodnění jsou přesvědčivá a odpovídají závěrům nálezové judikatury, na kterou stěžovatelka odkazuje. Ve smyslu nálezu sp. zn. IV. ÚS 2137/23 soudy mají postupovat podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Přiléhavý není ani odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 3362/22 , v trestním řízení nebyl zpracováván znalecký posudek k rozsahu újmy na zdraví, soudy rozhodovaly o nemajetkové újmě na osobnostních právech vedlejší účastnice, přičemž výši náhrady určily úvahou s tím, že nemají pochybnost, že k zásahu do osobnostních práv vedlejší účastnice došlo.
9. Napadená usnesení obsahují i důvody, pro které obecné soudy dva výslechy považovaly za úkon nepřesahující dvě hodiny právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. e) advokátního tarifu a proč jako samostatný úkon právní služby nehodnotily některé návrhy stěžovatelky, a proto Ústavní soud na odůvodnění napadených usnesení odkazuje. Jen pro úplnost Ústavní soud připomíná, že §10 odst. 5 advokátního tarifu se použije na ty úkony právní služby zmocněnce, které se netýkají adhezního řízení, a to právě proto, že § 9 odst. 4 advokátního tarifu by se použil ve srovnatelné situaci, tedy i v civilním řízení, pokud by stěžovatelka vedlejší účastnici zastupovala ve sporu o nemajetkovou újmu.
10. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu