Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem Husova 5, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 13 Cmo 81/2010-58 ze dne 8. 6. 2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh bylo zjištěno, že JUDr. Tomáš Pelikán, insolvenční správce dlužníka Pražské stavební bytové družstvo (dále jen "vedlejší účastník"), v rámci přezkumného jednání s poukazem na ustanovení § 193 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen "insolvenční zákon"), popřel co do pravosti stěžovatelčinu přihlášenou pohledávku na bezúplatný převod bytové jednotky do jejího osobního vlastnictví s odůvodněním, že tuto pohledávku nelze platně přihlásit do insolvenčního řízení podle § 173 insolvenčního zákona, jak učinila stěžovatelka, neboť tato pohledávka bude uspokojena postupem předvídaným ustanovením § 285 odst. 4 téhož zákona. Stěžovatelka podala proti správci incidenční žalobu, kterou se domáhala, aby soud určil, že její (popřená) pohledávka je zjištěná a existuje po právu. Následně, v návaznosti na výsledek řízení o obdobných návrzích jiných členů Pražského stavebního bytového družstva, vzala stěžovatelka tuto žalobu zpět.
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením č. j. 196 Cm 71/2009-43 ze dne 29. 3. 2010 řízení zastavil (výrok I.) a s odkazem na ustanovení § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), uložil stěžovatelce uhradit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 11.880,- Kč (výrok II.). Do výroku o náhradě nákladů řízení podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl vrchní soud usnesením č. j. 13 Cmo 81/2010-58 ze dne 8. 6. 2010 tak, že výrok II. usnesení městského soudu potvrdil a současně zavázal stěžovatelku k úhradě nákladů odvolacího řízení v částce 960, Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že posledně uvedeným rozhodnutím vrchního soudu byla porušena její ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Dle jejího přesvědčení mělo být obecnými soudy při rozhodování o nákladech řízení aplikováno moderační ustanovení § 150 občanského soudního řádu; důvody hodné zvláštního zřetele spatřovala stěžovatelka v nejednoznačnosti ustanovení § 285 odst. 4 insolvenčního zákona a dále v pochybeních insolvenčního soudu a vedlejšího účastníka, jimiž byla u stěžovatelky vyvolána silná nejistota ohledně řádného uplatnění nároku na bezúplatný převod bytové jednotky do osobního vlastnictví, což ji v konečném důsledku vedlo k podání předmětné žaloby.
Stěžovatelka měla za to, že přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi bylo za těchto okolností nespravedlivé, a to i z toho důvodu, že z obdobných skutkových a právních okolností vycházelo dalších přibližně 80 incidenčních sporů a vedlejší účastník se ve všech nechal právně zastoupit, přestože je sám advokátem se značnou zkušeností v insolvenčním řízení. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení vrchního soudu č. j. 13 Cmo 81/2010-58 ze dne 8. 6. 2010 svým nálezem zrušil.
V prvé řadě je třeba podotknout, že Ústavní soud se již zcela totožnými případy zabýval v usneseních sp. zn. I. ÚS 1821/2010
,
,
a
IV. ÚS 3005/10
(všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz), v nichž vyslovil právní názor, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí kvalifikované vady dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. V takto nastavených mantinelech přezkumu Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů ve výše uvedených případech neshledal a od tohoto právního názoru neměl důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci. Nezbylo mu tedy než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. prosince 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu