Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele P. L.,, zastoupeného JUDr. Prokopem Benešem, advokátem, sídlem Antala Štaška 510/38, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2025 č. j. 22 Cdo 926/2025-480 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2024 č. j. 70 Co 37/2024-358, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a G. A., a obchodní společnosti PON Praha a.s., sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že civilní soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu plyne následující. Stěžovatel a první vedlejší účastnice jsou bývalí manželé, kteří spolu uzavřeli dohodu o zúžení společného jmění manželů (podle § 143a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen "starý občanský zákoník"). Na základě ní bývalá manželka nabyla veškerý majetek bez kompenzace. Stalo se tak ovšem na pozadí problematické likvidace státního podniku Obvodní podnik bytového hospodářství v Praze 2, jehož likvidátorem byl právě stěžovatel. Trestní soudy ho odsoudily, neboť způsobil státnímu podniku mnohamilionovou škodu. To vyvolalo mnoho civilních sporů. Nynější spor je jedním z nich.
3. V této věci civilní soudy rozhodovaly opakovaně. Jádrem sporu bylo, zda dohoda o zúžení společného jmění manželů je absolutně neplatná (rozpor se zákonem, obcházení zákona a rozpor s dobrými mravy, srov. § 39 starého občanského zákoníku), nebo je jen relativně neúčinná (srov. § 42a téhož zákona). Obvodní soud pro Prahu 4 a Městský soud v Praze nejprve uzavřely, že sporná dohoda je absolutně neplatná. Nejvyšší soud byl nicméně opačného názoru: dohoda je relativně neúčinná (srov. rozsudek ze dne 31.
10. 2023 č. j. 22 Cdo 1242/2023-276). Bývalí manželé chtěli chránit majetek ve společném jmění manželů před možnými následky trestné činnosti stěžovatele. Tím však zkrátili poškozený státní podnik, resp. druhou vedlejší účastnici jako věřitelku o možnost uspokojit vymahatelnou pohledávku. Po rozsudku Nejvyššího soudu městský soud rozhodl tak, že výlučnou vlastnicí pozemků je první vedlejší účastnice. Naopak zamítl vzájemný návrh žalovaných (druhé vedlejší účastnice a stěžovatele) o určení podílového spoluvlastnictví.
Protože je dohoda platná, nebyl sporný pozemek již v okamžiku rozvodu součástí společného jmění manželů. Zákonná fikce vypořádání vůbec nenastoupila, stěžovatel není podílovým spoluvlastníkem. Byť druhá vedlejší účastnice uzavřela s první vedlejší účastnicí zajišťovací převod (vlastnického) práva (§ 533 starého občanského zákoníku), nikdy nenabyla žádné vlastnické právo - zajištěná pohledávka nikdy nevznikla.
4. Stěžovatel se následně obrátil na Nejvyšší soud. Ten dovolání odmítl zčásti jako nepřípustné, zčásti pro vady podání, neboť chybělo vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Zaprvé, městský soud se neodchýlil od žádné judikatury k posouzení rozporu s dobrými mravy a veřejným pořádkem. Naopak, ctil závazný právní názor kasačního rozsudku. Zadruhé, stěžovatel vůbec neuvedl, proč jsou předpoklady přípustnosti u dvou námitek naplněny (zda civilní soud smí posuzovat znaky trestného činu a zda sporná dohoda byla vyvážená). Nejvyšší soud nesmí za stěžovatele domýšlet argumenty přípustnosti; to je úkol stěžovatele.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve shrnuje, co vlastně v dovolání říkal. Nezpochybňoval skutková zjištění, ale právní posouzení rozporu s dobrými mravy a veřejným pořádkem. Nejvyšší soud jeho argumentaci nepochopil, v tom prý tkví neústavnost napadených rozhodnutí.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
7. Protože stěžovatel prakticky nevznáší žádnou ústavněprávní argumentaci, dostane se mu jen obecnější odpovědi. Stěžovatel opomíjí, že Nejvyšší soud v prvé řadě jeho dovolání odmítl z důvodů vad. Stěžovatelova kritika směřuje proti té části odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, na které však napadené usnesení nestojí. Šlo jen o reakci na stěžovatelovu mimoběžnou námitku.
8. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu