Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. S., zastoupeného Mgr. Ladislavem Kudrnou, MBA, advokátem, sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. dubna 2022 č. j. 7 To 82/2022-286 a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. ledna 2022 č. j. 24 T 106/2019-266, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem okresního soudu ze dne 28. 11. 2019 č. j. 24 T 106/2019-167. Stěžovatel byl odsouzen za spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Zároveň mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu v trvání dvou let. Trestním příkazem okresního soudu ze dne 14. 9. 2021 č. j. 2 T 73/2021-32 byl stěžovatel odsouzen za spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a to k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin a k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu v trvání jednoho roku. Podle okresního soudu tím bylo prokázáno, že závažným způsobem porušil podmínky podmíněného odsouzení a nežil řádným životem, přičemž nelze přehlédnout, že již v minulosti byl pro mnoho přestupků trestán zákazem řízení.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V něm uvedl, že v usnesení okresního soudu sice schází výslovná úvaha, z jakých důvodů nelze ponechat stěžovatele na svobodě, to je však nečiní nezákonným, neboť ji mohl doplnit krajský soud. Postup, kterým soud ponechá v platnosti podmíněné odsouzení, je přitom výjimečný. U stěžovatele je zřejmé, že se řízením vozidla dopustil další trestné činnosti jako projevu jeho řidičské neukázněnosti. Není tak namístě ukládat další nová omezení stěžovatele, neboť jde o postup výjimečný a ve stěžovatelově případě již fakticky vyzkoušený. K argumentaci stěžovatele krajský soud uvedl, že výkon řádného zaměstnání je sice chvályhodný, ale nejde o žádnou zvláštní zásluhu. Stejně tak trénování mládeže je realizací volnočasových aktivit. Otázky podle krajského soudu vzbuzuje činnost stěžovatele v klubu autoveteránů, když mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel. Úhrada finančních závazků je běžnou povinností stěžovatele, neboť v opačném případě by mu hrozila exekuce. Nadto je stěžovatel ve zkušební době ještě pro další odsouzení (pojistný podvod spočívající ve fingování dopravní nehody). Ke komplexnímu hodnocení jeho osobnosti přispívá i minulé opakované trestání za přestupky v dopravě. Spáchání úmyslného trestného činu nelze považovat za ojedinělý exces.
4. Stěžovatel namítá, že soudy vůbec nepřihlížely k důležitým okolnostem případu a nezvažovaly možnost ponechat ho na svobodě. Šlo o řadu okolností prokazujících jeho snahu vést řádný život. Jde například o získání práce na základě pracovní smlouvy či dobrovolnickou činnost. Jakkoliv nejde o "zvláštní zásluhu" (jako třeba získání Nobelovy ceny), jde v případě stěžovatele o životní úspěch. Členství v klubu autoveteránů pak není negativní okolností, neboť k němu není potřeba řidičské oprávnění. Za nepřípustné stěžovatel považuje, aby soud vyhodnotil uhrazení všech závazků tak, že jde o účelové jednání ve snaze dosáhnout podmíněného upuštění od zbytku trestu. Soudy tak nezohlednily možný pozitivní vývoj v životě stěžovatele. Přestože soudy všechny tyto pozitivní okolnosti vyjmenovaly, nepozastavily se nad možností zachování podmíněného odsouzení a nepřiměřenou tvrdostí nařízení výkonu trestu. Pochybením krajského soudu bylo rovněž to, že stěžovateli vytýkal jeho dopravní přestupky, spáchané však před trestnou činností, což je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
5. Návrh na doklad vykonatelnosti stěžovatel odůvodnil tím, že výkonem trestu by bylo významně zasaženo do jeho ústavních práv, přičemž by tento zásah nebyl napravitelný. Zpřetrhaly by se veškeré stěžovatelovy sociální vazby, přišel by o bydlení a mohlo by dojít k negativní stigmatizaci jeho osoby.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu").
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Těžiště ústavní stížnosti v posuzované věci spočívá v námitce, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly možností ponechat podmíněné odsouzení v platnosti se stanovením dalších omezení. Takové námitce však nelze přisvědčit.
9. Krajský soud se touto možností výslovně zabýval, přičemž shledal, že pro takový postup (podle zákona výjimečný) nejsou v dané věci splněny podmínky. Stěžovatel se ve zkušební době již poněkolikáté v životě dopustil trestného jednání, přičemž nebyl shledán důvod nezohlednit při hodnocení rysů jeho osobnosti rovněž jeho přestupkovou minulost. K té sice nelze přihlížet jako k právní skutečnosti, ale lze ji chápat jako důležitou skutkovou okolnost dokreslující obraz o stěžovatelových povahových rysech, které se, jak je patrné i z jeho současného chování, podstatně nezměnily. Jeho pobyt na svobodě tak soudy oprávněně vyhodnotily jako rizikový, neboť nebyl schopen se poučit z podmíněného odsouzení (a to dokonce dvojnásobného).
10. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda pozitivní okolnosti ve stěžovatelově životě převyšují ty negativní. Jeho úkolem je toliko přezkoumat, zda takové hodnocení provedly obecné soudy v souladu s ústavními principy, přičemž nelze dospět k závěru, že by jejich hodnocení bylo ústavně nesouladné a že by pozitivním okolnostem nepřikládaly dostatečnou váhu. Všechny negativní následky výkonu trestu, které stěžovatel v ústavní stížnosti vyjmenoval, jsou standardními důsledky trestu odnětí svobody a stěžovatel si jich měl být vědom ještě před svou prvotní trestnou činností, nemluvě o té následné. Lze tedy uzavřít, že soudy se možností ponechání podmíněného odsouzení v platnosti dostatečně zabývaly a v souladu se zákonem a ustálenou praxí neshledaly podmínky pro takový postup. Jejich závěrům tak nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v co nejkratší možné době, a vzhledem k závěrům Ústavním soudem učiněným, nebylo nutné rozhodovat samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného soudního rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu