Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Martinem Kristýnem, advokátem, sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2024 č. j. 13 Co 202/2023-261, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a E. O., a nezl. J. O. a E. O. a nezl. J. O., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí a vyžádaného spisu plyne, že stěžovatel (otec) a první vedlejší účastnice (matka) jsou rodiči nezletilých vedlejších účastníků, o jejichž péči a výživném se vedlo řízení před obecnými soudy. Výrokem I rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2023 byl nezl. J. svěřen do péče otce. Matce soud určil povinnost přispívat na jeho výživu od 11. 6. 2020 do 31. 8. 2022 částkou 3 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2022 částkou 3 500 Kč měsíčně. Soud uložil matce zaplatit ve lhůtě 12 měsíců od právní moci rozsudku dluh na výživném za dobu od 11. 6. 2020 do 30. 6. 2023 ve výši 114 900 Kč. Výrokem II byli druzí dva nezletilí svěřeni do péče matky. Současně byla otci uložena povinnost přispívat na jejich výživu měsíční částkou 3 500 Kč (nezl. J.) a 3 000 Kč (nezl. E.), a to od 1. 12. 2021. Dlužné výživné v celkové výši 28 500 Kč byl otec povinen zaplatit do tří měsíců od právní moci rozsudku. Dále soud pod výrokem II rozhodl o styku nezletilých s rodiči.
3. Matka se proti rozsudku městského soudu odvolala, a to proti výrokům o stanovení výše výživného. Tvrdila, že životní úroveň otce je vyšší, než prezentuje. Krajský soud v Brně změnil nyní napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu tak, že upravil výši výživného u všech třech nezletilých. Výrokem I snížil matce povinnost k placení výživného na nezl. J. na 3 500 Kč od 11. 6. 2020 do 2. 12. 2023 a následně od 3. 12. 2023 ve výši 1 600 Kč měsíčně. Krajský soud vzal v potaz, že od 3. 12. 2023 začal nezl. J. pobírat částečný invalidní důchod. Dluh na výživném matky pro nezl. J. činil za dobu od 11. 6. 2020 do 31. 3. 2024 celkem 120 974 Kč, které je matka povinna zaplatit do 12 měsíců od právní moci rozsudku.
4. Krajský soud změnil k odvolání matky také výši výživného, které je povinen platit otec. Výrokem II zvýšil výživné na 8 000 Kč měsíčně pro každého nezletilého v péči matky. Krajský soud vzal v potaz, že majetkové poměry otce takové zvýšení umožňují, jelikož kromě toho, že pobírá starobní důchod, je také jednatelem a společníkem obchodní společnosti X a podniká na základě živnostenského oprávnění jako fyzická osoba. Celkový dluh na výživném soud otci stanovil od 1. 12. 2021 do 31. 3. 2024 ve výši 145 000 Kč na nezl. J. a 149 500 Kč na nezl. E., otec je povinen jej zaplatit do 12 měsíců od právní moci rozsudku. Výrokem III rozhodl krajský soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá rozsudek krajského soudu. Tvrdí, že krajský soud nedostatečně odůvodnil zvýšení výživného. Podle stěžovatele krajský soud přičetl stěžovateli k tíži to, že v minulosti hradil vysoké výživné. Soud nedostatečně hodnotil celkové majetkové poměry stěžovatele, jelikož vycházel pouze z vykazovaných obratů společnosti, nikoli z reálného zisku či ztráty. Stěžovatel si ale nevyplácí žádnou odměnu jednatele, ani žádný podíl na zisku, což podle něj plyne i z provedených důkazů před obecnými soudy. Jediným jeho pravidelným příjmem je starobní důchod ve výši cca 22 000 Kč měsíčně. Stěžovatel současně podal návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku, který odůvodnil tak, že by v důsledku jeho povinnosti zaplatit dlužné výživné ve výši 294 500 Kč mohlo dojít k exekučnímu postihu rodinného domu, ve kterém žije s nezl. J.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 tamtéž). Ústavní stížnost je tak přípustná.
7. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost s žádostí o vyjádření krajskému soudu. Krajský soud uvedl, že při určení výživného otce zohlednil jeho celkové majetkové poměry. I dříve, kdy jeho společnost vykazovala ztrátu, byl stěžovatel s to platit poměrně vysoké výživné. Upozornil také, že otec neuvedl, že by v minulosti platil výživné z úspor. Za zavádějící označil krajský soud tvrzení otce, že rozsah stanoveného výživného představuje 72 % jeho starobního důchodu. Při stanovení výživného totiž soud přihlédl nejen ke starobnímu důchodu, ale k celkovým majetkovým poměrům. Proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, popř. zamítnuta.
8. Ústavní soud zaslal toto vyjádření stěžovateli, který se k němu již dále nevyjádřil.
9. Ústavní soud nejprve připomíná, že k přezkumu soudních rozhodnutí o výživném přistupuje obzvláště rezervovaně. Rozhodování soudů v otázkách výživného se do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, což je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc soustředí pouze na posouzení, zda nejde o rozhodnutí založené na libovůli či jinak popírající základní práva stěžovatele (srov. např. nález ze dne 14. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1578/23
, bod 15).
10. Základním kritériem ústavnosti rozhodnutí o výživném je, zda obecný soud jasným a přezkoumatelným způsobem vymezil úvahy, na jejichž základě dospěl k závěru o určení výše výživného. Neústavnost rozhodnutí o výživném může spočívat také v typové situaci, kdy obecné soudy nedostatečně zkoumají majetkové poměry povinného, např. jen obecně vyjdou ze statistických průměrných výdělků [nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06
(N 158/42 SbNU 297), část V]. Neústavnost může spočívat i v tom, pokud obecné soudy v rozporu s vyšetřovací zásadou přičítají účastníku k tíži, že nesplnil povinnost tvrzení a povinnost důkazní (nález ze dne 24. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2173/23
, bod 16).
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žádnou z takových vad netrpí. Základní námitka stěžovatele směřuje vůči tomu, že mu prý bylo přičteno k tíži jeho dřívější vstřícné placení vysokého výživného. S tímto hodnocením se však Ústavní soud neztotožňuje. Krajský soud totiž pouze vyšel z toho, že pokud v minulosti obchodní společnost stěžovatele vykazovala ztrátu, a přesto byl schopen dobrovolně hradit vysoké výživné (do května 2020 celkem 37 500 Kč na všechny tři děti, do konce října 2021 na 25 000 Kč na dvě děti), musí být i nyní schopen hradit výživné 16 000 Kč na dvě děti. Situace v podnikání stěžovatele se podle krajského soudu nezměnila natolik, aby to odůvodnilo zcela zásadní pokles výše výživného pro dvě nezletilé děti. Tato úvaha krajského soudu z pohledu ústavněprávního obstojí. Není nelogická, je přezkoumatelná a je opřena o konkrétní důkazy.
12. Krajský soud totiž zjistil, že stěžovatel nadále podniká a rozhodné ukazatele jeho podnikání se nijak zásadně nezměnily oproti době, kdy výživné platil dobrovolně. V roce 2021 roční obrat jeho společnosti činil cca 8,6 mil. Kč a obrat podnikající fyzické osoby cca 19,7 mil. Kč. V dalším roce došlo k poklesu obratu na cca 5,9 mil. Kč u společnosti a cca 15,6 mil. Kč u podnikající fyzické osoby. Z toho soud dovodil schopnost otce platit výživné ve výši 8000 Kč na každé z dětí. Na této úvaze není dle Ústavního soudu nic neústavního a nesvědčí ani o nedostatečném zkoumání majetkových poměrů otce. Je přípustné, že krajský soud vycházel primárně z obratů společnosti a otce, jelikož tyto obraty nepoužil čistě jako východisko pro stanovení výše výživného, ale jako srovnání vývoje otcova podnikání a toho, co je v průběhu času otec schopen platit. Ani v této úvaze Ústavní soud nespatřuje důvod pro kasační zásah.
13. Proti výroku I napadeného rozsudku (výživné matky) stěžovatel žádné argumenty nesnáší.
14. Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových práv, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrhem na odložení vykonatelnosti rozsudku se Ústavní soud nezabýval, neboť bez zbytečného odkladu rozhodl o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu