Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Soni Adamové, advokátky, sídlem Vysoké nad Jizerou 38, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2023 č. j. 7 To 39/2023-2938, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v trestní věci odsouzeného J. D. (dále jen "odsouzený") vedené u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 3 T 7/2022 stěžovatelka vystupovala na základě dohody o plné moci jako obhájkyně odsouzeného.
3. Z důvodu tíživé finanční situace odsouzeného podala stěžovatelka návrh, aby odsouzenému Obvodní soud pro Prahu 2 přiznal právo na bezplatnou obhajobu. Soud tomuto návrhu vyhověl a usnesením ze dne 15. října 2021 č. j. 1 Nt 3109-79 odsouzenému právo na bezplatnou obhajobu přiznal.
4. Městský soud usnesením ze dne 13. února 2023 sp. zn. 3 T 7/2022 podle § 151 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, přiznal stěžovatelce jako obhájkyni za obhajobu odsouzeného odměnu a náhradu hotových výdajů (dále jen "náklady řízení") v celkové výši 75 250 Kč. Naopak návrh úhrady nákladů řízení ve výši 76 350 Kč zamítl, neboť je shledal neúčelnými.
5. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka podle § 141 a násl. trestního řádu stížnost k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), v níž namítala, že městský soud nepostupoval správně, pokud jí nepřiznal náklady řízení za provedení části úkonů právních služeb, a sice porady s klientem. Stěžovatelka naopak uvedla, že je přesvědčena o účelnosti každé takové porady. Městskému soudu stěžovatelka rovněž vytýkala, že rozhodoval podle § 151 odst. 3 trestního řádu, ačkoliv v posuzované věci k ustanovení obhájkyně nedošlo, a soud měl podle jejího názoru postupovat podle § 151 odst. 6 ve spojení s § 151 odst. 3 téhož zákona.
6. Vrchní soud sice přisvědčil stěžovatelce, že městský soud pochybil a měl rozhodovat podle § 151 odst. 6 ve spojení s § 151 odst. 3 trestního řádu, avšak pochybení prvostupňového soudu nemělo v konečném důsledku vliv, protože soud při rozhodování o nákladech řízení, je-li přiznáno právo na bezplatnou obhajobu, postupuje podle § 151 odst. 6 trestního řádu přiměřeně, jako kdyby byl obhájce ustanoven. Vrchní soud se neztotožnil ani se všemi závěry městského soudu o přiznané výši nákladů řízení, zejména o účelnosti či neúčelnosti některých porad mezi stěžovatelkou a klientem. Část z nich, které městský soud určil jako účelné, prohlásil za neúčelné a naopak. Usnesení městského soudu ze dne 13. 2. 2022 vrchní soud proto zrušil, a o nákladech řízení rozhodl sám, nicméně přiznaná výše nákladů řízení se nezměnila.
7. S popsaným postupem vrchního soudu stěžovatelka nesouhlasí. V ústavní stížnosti uvádí, že její nárok na uhrazení nákladů řízení byl nepřípustně zkrácen o 76 350 Kč, čímž došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivou odměnu za vykonanou práci per analogiam podle čl. 28 Listiny.
8. Stěžovatelka namítá, že každá z porad s klientem byla učiněna k jeho výslovnému pokynu a jejich obsah se přímo týkal trestního řízení. Frekvenci porad s klientem považuje stěžovatelka za zcela odůvodněnou subjektivními potřebami klienta i objektivním stavem věci. Zdůrazňuje, že smluvně založený vztah mezí ní jako obhájkyní a klientem je nutno posuzovat odlišně od situace, kdy je jako obhájkyně ustanovena soudem. Za této situace je naopak stěžovatelka vždy obezřetná ke generování "zbytných" úkonů, zejména tedy ohledně frekvence návštěv klientů ve vazbě či výkonu trestu odnětí svobody.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka jako advokátka nemusí být zastoupena jiným advokátem [viz stanovisko pléna ze dne 8. října 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud opakuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší námitku, že vrchní soud pochybil, pokud jí nepřiznal část nákladů řízení z důvodu neúčelnosti některých úkonů právních služeb, a sice porad stěžovatelky s klientem. Podle jejího názoru vrchní soud nezohlednil skutečnost, že obhajoba nevznikla konstitutivním rozhodnutím soudu, ale vznikla na základě dohody o plné moci. Proto měl podle jejího názoru soud účelnost jednotlivých úkonů právních služeb posuzovat odlišně s přihlédnutím k povaze smluvního vztahu mezi stěžovatelkou a odsouzeným. Podle § 151 odst. 6 trestního řádu ovšem platí, že odstavce 2 až 5 téhož ustanovení se přiměřeně užijí na rozhodování o výši nákladů řízení zvoleného obhájce obviněným, který má nárok na bezplatnou obhajobu, jako je tomu v posuzované věci, nebo obhajobu za sníženou odměnu, a zvoleného nebo ustanoveného zmocněnce poškozeného, který má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu.
12. O povinnosti soudu zhodnotit, zda úkon právní služby nebyl z hlediska průběhu trestního řízení neúčelný, u rozhodování o návrhu ustanoveného obhájce, jsou-li dány podmínky nutné obhajoby, na přiznání nákladů řízení, jak sama stěžovatelka uvádí, nepanuje pochybnost (srov. např. usnesení ze dne 11. února 2020 sp. zn. II. ÚS 204/20
či ze dne 29. září 2020
sp. zn. I. ÚS 2085/20
). Jestliže z § 151 odst. 6 trestního řádu plyne, že odstavce 2 až 5 téhož ustanovení se užijí přiměřeně, je nezbytné posoudit, zda bude soud hodnotit účelnost nákladů řízení i při rozhodování o nákladech řízení zvoleného obhájce odsouzeným, který má nárok na bezplatnou obhajobu.
13. Bylo-li odsouzenému soudem přiznáno právo na bezplatnou obhajobu, náklady řízení hradí stát. Je-li cílem posuzování účelnosti při rozhodování o návrhu ustanoveného obhájce na přiznání nákladů řízení, aby nedocházelo k nepřiměřenému a neodůvodněnému navyšování nákladů řízení, které jsou hrazeny státem, pak není důvod, proč by se tento postup neměl uplatnit ani za situace, kdy jsou náklady řízení hrazeny státem z důvodu přiznání práva na bezplatnou obhajobu, avšak odsouzený si obhájkyni zvolil. Ústavní soud proto uvádí, že posuzování účelnosti úkonů právních služeb bylo opodstatněné.
14. K samotnému odůvodnění, proč vrchní soud shledal úkony právních služeb v posuzované věci jako neúčelné, uvádí Ústavní soud následující. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. listopadu 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05
). Náklady řízení by mohly nabýt ústavněprávního významu toliko za situace extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Ústavní soud ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připouští k věcnému posouzení pouze výjimečně.
15. Po seznámení se s obsahem napadeného rozhodnutí dospěl zdejší soud k závěru, že vrchní soud adekvátním způsobem vysvětlil důvody, pro které stěžovatelce v souladu s výše uvedenými východisky část nákladů řízení nepřiznal. Soud řádně odůvodnil, proč stěžovatelkou prezentované další úkony právních služeb (porady s klientem), co do počtu i jejich eventuální nezbytnosti, posoudil z hlediska účelnosti jako nedůvodné, respektive nadbytečné.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2023
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu