Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Philip Morris ČR a.s., sídlem Vítězná 1, Kutná Hora, zastoupené JUDr. Ing. Hanou Skalickou, Ph.D., BA, advokátkou, sídlem Staroměstské náměstí 88/10, Mladá Boleslav, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. května 2025 č. j. 8 Afs 120/2024-56 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2024 č. j. 51 Af 12/2023-68, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků. Tvrdí, že správní soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a spisu Nejvyššího správního soudu plyne, že stěžovatelka dopravovala cigarety a tabák z daňového skladu v České republice do daňového skladu v Italské republice. V důsledku administrativní chyby stěžovatelka uvedla na elektronickém průvodním dokladu pro dopravu výrobků podléhajících spotřební dani v režimu podmíněného osvobození od daně nižší (201,6 kg tabáku) než skutečně přepravované množství tabáku (pominula dalších 115,2 kg tabáku). Správné množství tabáku bylo uvedeno na dodacích listech.
Nesporné bylo i určení zboží pro italský trh, kam byl tabák v zapečetěném nákladovém prostoru kamionu doručen a kde byl též spotřebován. Stěžovatelka nesoulad mezi údaji v elektronickém průvodním dokladu a skutečně převáženým zbožím sama oznámila celnímu úřadu, který však z nedeklarovaného množství tabáku (115,2 kg) stěžovatelce doměřil spotřební daň 257 588 Kč a penále 51 518 Kč. Odvolání stěžovatelky proti dodatečným platebním výměrům vedlejší účastník zamítl.
3. Stěžovatelka se bránila u Krajského soudu v Praze, ten však její žalobu zamítl. Stěžovatelka neuspěla ani s kasační stížností, kterou zamítl Nejvyšší správní soud. Ztotožnil se s krajským soudem, že tabák přepravovaný v rozporu s elektronickým průvodním dokladem přestal být v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně. Tím stěžovatelce vznikla povinnost ke spotřební dani na území České republiky. Stěžovatelkou odkazovaná judikatura se týká dokladu odlišné povahy, kterým se prokazuje řádné zdanění výrobků, a navazující otázky propadnutí či uvolnění těchto výrobků. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani argumentu o legitimním očekávání, neboť jediný stěžovatelkou uváděný případ nevytváří ustálenou praxi správních orgánů.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka vytýká správním soudům přepjatý formalismus při výkladu zákona, který vede k absurdnímu dvojímu zdanění stejného výrobku. Odmítá, že prosté neuvedení tabáku v elektronickém dokladu uvolnilo tabák do volného daňového oběhu v České republice. Poukazuje na nesporné skutkové okolnosti, dle nichž tabák byl dopraven do Itálie, kde byl spotřebován i zdaněn. Nedostatky elektronického dokladu lze zhojit jinými dokumenty, k tomu cituje z judikatury. Nejvyšší správní soud měl položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie. Závěrem se stěžovatelka dovolává legitimního očekávání na základě praxe celního úřadu v minulosti.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
6. Ústavní soud připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace práva v dané věci byla neústavní [takto již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227)].
7. Námitky v ústavní stížnosti se do značné míry překrývají s námitkami uplatněnými v žalobě a především v kasační stížnosti. Řízení o ústavní stížnosti však není opakovaným pokusem o posouzení stejné argumentace, na kterou již odpověděly správní soudy. Stěžovatelka má v prvé řadě reagovat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, nikoli jen reprodukovat stejné argumenty.
8. Správní soudy již stěžovatelce dostatečně vysvětlily, že smyslem zvláštního daňového režimu je odklad povinnosti zaplatit spotřební daň až do dne uvedení zboží do volného daňového oběhu ve státě spotřeby (bod 22 rozsudku krajského soudu). Jde o striktně formální režim, který má bránit riziku daňových úniků přísným administrativním dohledem, výhodou však je usnadnění volného pohybu vybraných výrobků. Nevýhodou je přísnost při kontrole dodržování formálních požadavků. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu v bodech 22 násl.
9. Ani aplikace závěrů rozsudku Soudního dvora EU ze dne 24. 3. 2022, TanQuid Polska, C-711/20, není ústavně problematická. Byť skutkové okolnosti nynější věci a věci řešené Soudním dvorem nejsou stejné, nic to nemění na zobecnitelných závěrech Soudního dvora: skladovatel odpovídá za veškerá rizika spojená s přepravou v režimu podmíněného osvobození od daně, včetně nesrovnalostí nebo porušení předpisů, se kterými je spojen vznik povinnosti ke spotřební dani. Zavinění je přitom bez významu (viz bod 43 tamtéž).
10. K údajnému rozporu s jinými rozsudky Nejvyššího správního soudu (ze dne 25. 1. 2021 č. j. 8 Afs 72/2019-34 a ze dne 9. 5. 2023 č. j. 3 Afs 76/2021-42) se již detailně vyjádřil Nejvyšší správní soud (body 29 násl.) a Ústavní soud k tomu nemá co dodat.
11. Ústavní soud si dále ze soudního spisu ověřil, že stěžovatelka v kasační stížnosti položení předběžné otázky Soudnímu dvoru nenavrhovala. Nelze proto Nejvyššímu správnímu soudu vytýkat, že se s (neexistujícím) návrhem nevypořádal. Nejvyšší správní soud zjevně neshledal právo EU nejasným, vyložil jej proto ústavně přijatelným způsobem, bez položení předběžné otázky.
12. Rovněž k argumentaci legitimním očekáváním se již dostatečně vyjádřil Nejvyšší správní soud (v bodech 36 až 38 napadeného rozsudku). Pokud v jednom jiném případě celní úřad spotřební daň nedoměřil, nemůže to založit legitimní očekávání v existenci nějaké správní praxe [v judikatuře Ústavního soudu k tomu srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 520/06
(N 18/48 SbNU 195)].
13. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu