K nedodržení pravidel o.s.ř. jako porušení práva na spravedlivý proces. K řádnému rozšíření petitu.
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud
rozhodl v senátě o ústavní stížnosti Ing. B.T. a MUDr. A.T., oba zastoupeni JUDr. J.B., advokátkou v K.V,
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 1995, sp. zn. 10 Co 98/95, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka
řízení, a vedlejších účastníků B.a M.T., zastoupených JUDr.V. V.,
advokátem Advokátní kanceláře v P.,
t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30.června 1995,
sp.zn. 10 Co 98/95, se z r u š u j e . O d ů v o d n ě n í:
Stěžovatelé podali Ústavnímu soudu dne 24.8.1995 ústavní
stížnost, kterou se domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu
v Plzni, sp. zn. 10 Co 98/95, ze dne 30.6.1995, kterým jim bylo
uloženo "vydat žalobcům (v řízení před Ústavním soudem vedlejším
účastníkům) dům čp. 470 se stavební parcelou 792 o výměře 320 m2
a dále parcelu, zahradu, č.p. 793 o výměře 1 033 m2 v K. V., to
vše zapsané na LV 450 pro k.ú. K.V., a to do 3 dnů od právní moci
rozsudku". Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
v K. V. ze dne 29.11.1994, sp. zn. 7 C 40/92, s tím, že ve
výrokové části upřesnil Krajský soud v Plzni jako soud odvolací
správné očíslování parcel ve smyslu přečíslování, ke kterému došlo
v roce 1975. Dovolání stěžovatelů proti tomuto rozsudku odvolacího
soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 628/97,
ze dne 21.8.1997, jako nepřípustné odmítnuto, když v dané věci
nebyl shledán žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §
237 o.s.ř. Stěžovatelé v obsahu ústavní stížnosti poukazují na
nezákonnost výše citovaných rozsudků obecných soudů s tím, že
postup těchto soudů podle jejich názoru představuje zpolitizovaný
proces a namítají porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod. Poukazují na to, že obecné soudy, pokud nešlo o pouhé
opomenutí, zřejmě porušily zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, v platném znění, konkrétně jeho ust. § 8 odst. 4,
kde je výslovně stanoveno, že pozemek, k němuž je zřízeno právo
osobního užívání, se nevydává, stěžovatelům bylo přitom
k předmětným pozemkům právo osobního užívání v roce 1978 zřízeno. Dále namítají, že na pozemcích byly umístěny stavby, a proto
nebylo možno pozemek vydat i z důvodů obsažených v § 8 odst. 3
zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění. Dále poukazují na to, že
ze strany obecných soudů došlo k porušení o.s.ř. v tom směru, že
soud o své vůli sám rozšířil původní žalobní petit (žalobci se
původně domáhali pouze vydání rodinného domu čp. 470 v D.). Rovněž
poukazují na skutečnost, že se soud nezabýval zásadní námitkou, že
osobami oprávněnými podle zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění,
nejsou žalobci - sourozenci T., v řízení před Ústavním soudem
vedlejší účastníci, nýbrž jejich rodiče manželé J. a ing. J.T. Ze spisu Okresního soudu v K. V., sp.zn.
7 C 40/92, Ústavní
soud zjistil, že vedlejší účastníci (v řízení před obecnými soudy
žalobci) se domáhali žalobou o vydání nemovitosti, doručenou
okresnímu soudu dne 10.2.1991, vydání rozsudku, jímž by
stěžovatelům byla stanovena povinnost vydat jim rodinný dům čp. 470 v D., zapsaný na LV č.. 271 pro kat. území D., do 31. března
1992. Okresní soud v K. V. po provedeném řízení rozhodl svým
rozsudkem ze dne 29.11.1994 tak, že "oba žalovaní jsou povinni
vydat žalobcům dům č. 470 se stavební parcelou č. 574 a parcelou
č. 114/14, pod adresou K.V., vše zapsané na LV č. 271 pro
katastrální území K.V. u Katastrálního úřadu v K. V., a to do 3
dnů od právní moci rozhodnutí". Jak je patrno z odůvodnění
rozsudku, dospěl Okresní soud v K. V. k závěru, že "oba žalobci
prokázali, že jsou osoby oprávněné podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, neboť od 2.7.1969 byli vlastníky
předmětné nemovitosti, postupní a darovací smlouva ze dne
2.7.1969 (kterou předmětné nemovitosti na vedlejší účastníky
převedli jejich rodiče manželé J. a ing. J.T.) nikdy nebyla
prohlášena za neplatnou výrokem soudu a oba žalobci jsou od svého
narození až dosud českými státními občany. Předmětné nemovitosti
převzal stát dle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. bez právního
důvodu, když v rámci realizace výroku o propadnutí majetku
v rozsudku Okresního soudu v K. V. ze dne 10.7.1972, čj. 4
T 105/72-70, byla vzata do soupisu předmětná nemovitost.Ta však
byla v té době již ve vlastnictví žalobců, nikoliv jejich rodičů,
jichž se trestní odsuzující výrok týkal. Tudíž po právu nemohlo na
stát přejít vlastnické právo k nemovitosti v rámci konfiskace
majetku rodičů žalobců, neboť v té době již jim toto právo
nesvědčilo." Ve vztahu k žalovaným - stěžovatelům - dospěl Okresní
soud v K. V. k závěru, že jsou osobami povinnými podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť jako osoby fyzické nabyly věc od
státu, jenž získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených
v § 6 citovaného zákona, a to v rozporu s tehdy platnými předpisy,
a dále na základě protiprávního zvýhodnění. Rozpor s tehdy
platnými předpisy spočívá v tom, že podle čl. 2 směrnice MF ČSR
bylo povinností Městského národního výboru K. V. nabídnout
nemovitost ke koupi dosavadnímu uživateli, kterým byl M. T. starší
(dědeček vedlejších účastníků), kterému užívací právo svědčilo
přímo z postupní a darovací smlouvy ze dne 2.7.1969. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podali stěžovatelé
odvolání, ve kterém namítali jednak nezákonnost rozsudku, jednak
podjatost soudu, a dále poukazovali mimo jiné na skutečnost, že
nad rámec výzvy a žalobního petitu okresní soud rozhodl nejen
o povinnosti vydat rodinný dům ve výroku blíže specifikovaný, ale
i pozemek jím zastavěný a přilehlou zahradu, k nimž bylo
stěžovatelům řádně zřízeno právo osobního užívání a na nichž došlo
následně i k vybudování vedlejších staveb v souladu se stavebními
předpisy.
Ve svém odvolání také poukázali na to, že ve výrokové
části rozsudku uvedené pozemky byly označeny chybnými čísly a byl
v něm odkaz na chybný list vlastnictví. Současně uvedli, že
nepopírají, že ve vztahu k žalobcům došlo ze strany státu ke
způsobení majetkové křivdy, nicméně mají za to, že její odstranění
je třeba napravit ve smyslu § 13 zákona č. 87/1991 Sb. vyplacením
finanční náhrady. O tomto odvolání stěžovatelů rozhodoval Krajský soud v Plzni,
který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve znění, v němž upřesnil výrok rozsudku soudu I. stupně správným označením nemovitostí tak, jak jsou v současné
době zapsány v evidenci katastrálního úřadu. Tento rozsudek však
potvrdil s odlišným odůvodněním. Jak plyne z tohoto odůvodnění,
dospěl krajský soud jako soud odvolací k závěru, že v daném
případě stát převzal věci bez právního důvodu, když podmínky pro
postup podle § 453a o.z., ve znění platném do 31.3.1991, nebyly
splněny.Vlastníci nemovitosti - vedlejší účastníci - se totiž
nemohli v roce 1969 jako nezletilé děti dopustit takového
protiprávního jednání, jímž by se trvale zbavili možnosti věc
obvyklým způsobem užívat. Proto jsou v postavení, kdy pouze žádají
vydání věci, k níž vlastnictví vlastně nikdy neztratili a která je
stěžovateli zadržována. Oba žalobci se totiž stali vlastníky na
základě postupní a darovací smlouvy ze dne 2.7.1969. Na jejich
vlastnickém právu nemohlo nic změnit ani rozhodnutí Okresního
soudu v K. V., který rozsudkem ze dne 10. 7.1972, čj. 4
T 105/72-70, odsoudil jejich rodiče podle § 109 odst.2 trestního
zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a vyslovil propadnutí
majetku. V daném případě tak přichází v úvahu postup podle § 126
o.z., v platném znění, kde jsou upravena práva vlastníka na
ochranu vlastnictví proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva
neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom,
kdo mu je neoprávněně zadržuje.K námitce stěžovatelů ohledně
pozemků dospěl odvolací soud k závěru, že je bezpředmětná, neboť
podle § 218 o.z., ve znění platném do 31.12.1991, s převodem
vlastnictví ke stavbě zřízené na pozemku přecházelo na nabyvatele
i právo osobního užívání pozemku. Proto pokud žaloba směřovala
k vydání domu, lze ji chápat jako žalobu na vydání těch
nemovitostí, které se staly předmětem jak postupní a darovací
smlouvy z roku 1969, tak i předmětem pozdější kupní smlouvy včetně
dohody o osobním užívání pozemků, které se dle § 872 o.z.,
s účinností k 1.1.1992, ex lege transformovalo na vlastnictví
fyzické osoby . Ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti pak Krajský soud
v Plzni, jako účastník řízení, poukazuje na to, že obsah ústavní
stížnosti stěžovatelů je shodný se stanovisky jimi předkládanými
před obecnými soudy.
K námitkám stěžovatelů o odlišném právním
hodnocení dané problematiky ze strany odvolacího soudu doplňuje,
že se podle jeho názoru nelze ztotožnit při hodnocení zjištěných
skutečností dané věci s aplikací § 453a o.z., neboť toto
ustanovení odporuje čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod. Protože v posuzované věci je tato skutečnost významnou
okolností, odvolací soud ji posoudil v kontextu s provedenými
důkazy a dospěl k závěru, že podmínky pro ochranu vlastnického
práva v dané věci jsou splněny (§ 126 o.z. v platném znění). Dále
krajský soud ve svém vyjádření zdůraznil, že nesouhlasí
s uplatněnou námitkou stěžovatelů o tom, že při hodnocení daného
případu nelze pominout § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1991 Sb.,
neboť v dané věci jde o jiný případ, kdy právě nabyvatelé, jako
nezletilé děti, opustili spolu s původními vlastníky nemovitosti
v roce 1969 území republiky. V tomto momentu, tj. vzhledem k věku
žalobců v době opuštění republiky, spatřuje odvolací soud
nezákonnost dalšího postupu souvisejícího s převzetím nemovitosti
ze strany státu. Odvolací soud vycházel přitom z § 9 o.z. před
novelou, podle kterého nezletilí mají způsobilost jen k takovým
právním úkonům, které jsou svojí povahou přiměřené rozumové
a mravní (nyní po novele volní) vyspělosti odpovídající jejich
věku. Podle názoru odvolacího soudu oba tehdy nezletilí žalobci
nemohli uskutečnit ten právní úkon, který má na zřeteli § 453a
o.z. před novelou. Dále krajský soud ve svém vyjádření zaujímá
stanovisko k tvrzení stěžovatelů týkajícímu se neumožnění
nahlédnutí jejich právní zástupkyní do spisu a k námitce
podjatosti soudu se závěrem, že tato tvrzení jsou neopodstatněná. B.T.a M.T. jako vedlejší účastníci (v původním řízení
žalobci) ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě
uvádějí, že podle jejich názoru ústavní stížnost nemá znaky
potřebné pro návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem. Poukazují na to, že stěžovatelé nemohli být v řízeních před
obecnými soudy kráceni na svých procesních právech, když
u okresního soudu proběhlo celkem 8 jednání a u odvolacího soudu
proběhla 3 jednání, při nichž měly procesní strany plnou možnost
navrhovat důkazy a vyjádřit svá stanoviska k důkazům protistrany. Dále se ve svém vyjádření zabývají okolnostmi, za nichž došlo
k převodu rodinného domu ze státu na stěžovatele, a v závěru
navrhují zamítnutí ústavní stížnosti. Ústavní soud dospěl po posouzení obsahu ústavní stížnosti
a po seznámení se s obsahem vyžádaného spisu Okresního soudu v K. V., sp.zn. 7 C 40/92, i s obsahem vyjádření Krajského soudu
v Plzni, jako účastníka řízení, a B.T. a M.T., jako vedlejších
účastníků řízení, k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V daném případě nelze totiž pominout procesní stránku věci, když
Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, při řešení případu
opustil režim zákona č. 87/1991 Sb.
a věc posoudil z hlediska
obecné úpravy ochrany vlastnického práva v občanském zákoníku,
aniž však v řízení vydání jeho rozhodnutí předcházejícím dal
možnost stěžovatelům se k tomuto posouzení vyjádřit a uplatnit tak
námitky, které právě obecná úprava - na rozdíl od zákona č. 87/1991 Sb. - například v možnosti namítat vydržení vlastnického
práva připouští, a to navíc za situace, kdy sami vedlejší
účastníci svůj návrh na vydání nemovitosti opírali o restituční
předpis. Odvolací soud tak v podstatě porušil zásadu
dvojinstančního řízení a ve svých důsledcích tak uvedeným postupem
zasáhl do práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud také nemohl pominout tvrzení stěžovatelů o tom,
že obecné soudy rozhodly nad rámec vedlejšími účastníky
uplatněného žalobního petitu. V uvedeném směru z obsahu
připojeného spisu plyne, že vedlejší účastníci se svou žalobou
u soudu domáhali skutečně pouze vydání domu a především k tomuto
předmětu řízení se před soudem I. stupně také provádělo
dokazování. K řádné změně návrhu - jeho rozšíření na povinnost
vydat vedlejším účastníkům také shora označené pozemky - nedošlo
ani v průběhu odvolacího řízení. Po zahájení odvolacího jednání,
konaného 23.5.1995, sice právní zástupce vedlejších účastníků
navrhl vydání rozsudku, jímž by stěžovatelům kromě povinnosti
vydat rodinný dům byla stanovena povinnost vydat i předmětné
pozemky, sám však tento přednes označil pouze za upřesnění návrhu
a učinil tak u jednání, u něhož nebyli stěžovatelé ani jejich
právní zástupce přítomni, a proto i kdyby tento přednes považoval
odvolací soud za rozšíření návrhu, bylo jeho povinností takto
změněný návrh doručiti stěžovatelům, což se nestalo a navíc
o přípustnosti této změny návrhu nebylo vydáno rozhodnutí ve
smyslu § 95 odst. l o.s.ř. V důsledku nerespektování postupu
stanoveného v ustanovení § 95 o.s.ř. pak obecné soudy rozhodly
v případě předmětných pozemků nad rámec uplatněného návrhu
v rozporu s ustanovením § 153 odst. 2 o.s.ř. Ústavní soud také
v uvedeném postupu spatřuje zásah do práva stěžovatelů na
spravedlivý proces. Proto z uvedených důvodů rozsudek Krajského
soudu v Plzni pro rozpor s čl 36 odst. l Listiny základních práv
a svobod uvedené právo zaručujícím zrušil § 82 odst. l, 3 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 11. prosince 1997