Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Veronikou Altnerovou, advokátkou, sídlem Eliášova 266/3, Praha 6 - Dejvice, proti IV. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2024 č. j. 39 Co 68/2024-523 a II. a III. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 0 Nc 29015/2023-441, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a M. D. a nezletilé L. P., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků s tvrzením, že jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv jeho a nezletilé vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a k porušení ústavně zaručených práv nezletilé, a to práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, ve spojení s čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva") a dále do práv podle čl. 3, čl. 9 a čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že před Obvodním soudem pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") proběhlo opatrovnické řízení o úpravě poměrů nesezdaných rodičů [stěžovatel a vedlejší účastnice (dále jen "matka")] ve věci péče a výživy o jejich dceru, v jehož průběhu podala matka návrhy na nahrazení souhlasu stěžovatele se změnou základní školy nezletilé a se související změnou jejího trvalého bydliště (v obou případech z P. do K.). Obvodní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem svěřil nezletilou do střídavé péče rodičů a upravil její podmínky, včetně vyživovacích povinností (I. výrok), nahradil stěžovatelův souhlas se změnou trvalého bydliště nezletilé (II. výrok) a se změnou základní školy nezletilé (III. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok). K napadeným výrokům v odůvodnění uvedl, že vyhověl oběma návrhům matky na nahrazení souhlasu stěžovatele, neboť při rozhodování vyšel z toho, že nezletilá bude mít jedno sociální zázemí, a to v K.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali oba rodiče samostatně odvolání. Stěžovatel se domáhal změny asymetrické střídavé péče na péči symetrickou týdenní, což odpovídalo dosavadní praxi, a požadoval zamítnutí návrhů na změnu základní školy a bydliště, neboť nekoresponduje nejlepšímu zájmu dítěte, který podle stěžovatele obvodní soud nezjišťoval. V průběhu jednání u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sdělil, že i když tuto variantu nepreferuje, neboť není v zájmu nezletilé změnit bydliště a školu, má zajištěno bydlení v K., aby mohl být nezletilé nablízku.
Odvolání matky směřovalo do části I. výroku a týkalo se druhu péče o nezletilou (požadovala svěření do výlučné péče) a rozdělení péče/styku s nezletilou o vánočních prázdninách. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že stávající okolnosti svědčí ve prospěch střídavé péče, nicméně na rozdíl od soudu obvodního dospěl k závěru, že namístě je střídavá péče rovnoměrná, a to v týdenním intervalu. Další rozhodnou skutečností bylo přání nezletilé následovat matku a vytvořit si zázemí v K., v okruhu svých příbuzných, přátel a mimovolných aktivit, s tím, že řešením by bylo přestěhování stěžovatele do K., což by jí umožnilo se s ním vidět častěji.
Z těchto důvodů rozsudkem uvedeným v záhlaví změnil I. výrok rozsudku obvodního soudu (I. až III. výrok), potvrdil II. a III. výrok (IV. výrok, tj. výrok napadený ústavní stížností) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (V. výrok).
4. Stěžovatel vytýká soudům porušení ústavně zaručených práv, a to nezjištění stanoviska nezletilé ústavně konformním způsobem a nezjištění nejlepšího zájmu nezletilé vůbec a rezignaci na vypořádání se stěžovatelem od počátku řízení namítanou a stěžovatelem prokazovanou manipulací matky s nezletilou.
5. Podle stěžovatele se městský soud nevypořádal řádně s jeho námitkami proti krátkému a mělkému jedinému pohovoru obvodního soudu s nezletilou a nadále na nich trvá. Žádný jiný úkon provedený v řízení opatrovníkem nebyl podle stěžovatele řádným natolik, aby se aspoň přiblížil náležitostem žádoucího postupu soudu a byl tak nevyhovující. V odůvodnění rozhodnutí se soudy omezily jen na nedostatečná přezkoumatelná tvrzení absentující komplexní a pečlivé zjišťování nejlepšího zájmu nezletilé a vážení jednotlivých jeho složek a vypořádání se s tvrzeními, provedenými důkazy a neprovedenými důkazy navrženými stěžovatelem. Konzistentnost stanovisek nezletilé ohledně základní školy tak, jak podává městský soud v odůvodnění jeho rozsudku, není důkazem nezmanipulování nezletilé, krátké pohovory s nezletilou nebyly ani jednou řádným pohovorem za účelem zjištění stanoviska dítěte bez přítomnosti rodičů.
6. Dále soudy nezvažovaly ani se nevypořádaly s tím, že nejlepším zájmem nezletilého dítěte je též stabilita školního prostředí zejména tehdy, když ostatní složky života dítěte jsou proměnlivé, méně stabilní, méně trvalé, jak je tomu obvykle u střídavé péče. Pokud stěžovatel k plnění svých povinností přistupuje reálně a věcně a byl a je připraven si zajistit bydlení v místě, kde bude nezletilá navštěvovat základní školu, to nijak nezbavuje městský soud řádně zvažovat, zda změna je vůbec v zájmu nezletilé.
7. Soudy se nezabývaly tím, že podle dohody rodičů, ke které se oba hlásí, se má nezletilá v následujícím školním roce (tj. 2025/2026) připravovat a skládat přijímací zkoušky na 8leté gymnázium, které samy o sobě žádají psychickou pohodu dítěte a jeho komfort, což změna i poslední složky života dítěte (škola, kamarádi a mimoškolní aktivita) po rozpadu vztahu rodičů a nastolení střídavé péče ve stávajícím školním roce je nevhodným postupem dítě zbytečně zatěžující.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující napadené výroky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. K tvrzením stěžovatele o porušení základních práv nezletilé (viz výše sub 1.) Ústavní soud dodává, že pro její procesní účastenství nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení, protože jde o věc, ve které proti sobě stojí zájmy obou rodičů vůči jejich dítěti. V takovém případě musí mít nezletilý opatrovníka. Nezletilý, o jehož postavení vůči rodičům je veden rodiči spor, nemůže být vtažen do řízení jedním z nich na jeho straně. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže de facto je rozhodováno o úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, k čemuž Ústavní soud dospěl (viz níže), nebylo nutno uvedené procesní úkony učinit [srov. usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
11. Ústavní soud opakovaně judikoval, že při přezkumu rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva. Při tomto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna.
12. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel především obecně vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím soudů o nahrazení jeho souhlasu se změnou trvalého bydliště a vzdělávacího zařízení, které navštěvuje nezletilá, přičemž se domáhá, aby Ústavní soud přehodnotil jejich závěry. Stěžovatel přitom nepředkládá výhrady ke kvalitě školy, způsobu vzdělávání či mimoškolním aktivitám, ale především poukazuje na to, že byl vyloučen z rozhodování o bydlišti a výběru školy.
13. Ústavní soud zjistil, že z rozhodnutí obsahujících napadené výroky vyplývá, že obecné soudy aplikovaly relevantní zákonná ustanovení, vycházely z provedeného dokazování, zohlednily pro věc podstatné skutečnosti, vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a napadené výroky srozumitelně a podrobně (platí pro městský soud) odůvodnily. Obecné soudy při svém rozhodování věnovaly nejlepšímu zájmu nezletilé potřebnou pozornost, přičemž při zohlednění specifik daného případu nelze výsledný způsob jeho vymezení promítnutý do rozsudků považovat za ústavně nekonformní. Pochybení, pro které by závěry obecných soudů bylo nutné označit za svévolné či excesivní, Ústavní soud nenalezl a jejich další přehodnocování mu tak vzhledem k výše naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší.
14. K odkazu stěžovatele na nálezovou judikaturu Ústavního soudu (str. 13 ústavní stížnosti) je třeba uvést, že soudní rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu poměrů nezletilých dětí a spory související, jsou sice závazná, ale vždy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem.
15. Podle zjištění Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z obecných soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Polemika stěžovatele s výrokem rozsudku městského soud potvrzující výroky rozsudku obvodního soudu, jde-li o návrh matky na nahrazení souhlasu otce se změnou trvalého bydliště a základní školy, sama o sobě nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Soud v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídil, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěl a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinil. Této své povinnosti městský soud potažmo i obvodní soud v odůvodnění napadených výroků dostály.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu