Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 26. září 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti Diecézní charity Brno, se sídlem v Brně, Třída kpt. Jaroše 9, zastoupené JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem 616 00 Brno, Elišky Machové 41, proti usnesením Městského soudu v Brně sp. zn. 49 C 6/2007 ze dne 3. 4. 2007 a Krajského soudu v Brně sp. zn. 15 Co 200/2007 ze dne 31. 5. 2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, zakotvených v článcích 36 odst. 1, 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a 96 odst. 1 Ústavy ČR. Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti, připojených příloh - napadených rozhodnutí i rozhodnutí obecných soudů v daném řízení dříve vydaných, bylo usnesením Krajského soudu v Brně shora označeným potvrzeno v napadeném výroku o nákladech řízení usnesení soudu I.
stupně - Městského soudu v Brně shora označené, jímž bylo po zpětvzetí žaloby zastaveno podle § 96 odst. 1 o. s. ř. řízení o žalobě M. K., směřující proti stěžovateli, o stanovení povinnosti přidělovat práci podle pracovní smlouvy a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, kterýžto výrok soud I. stupně odůvodnil ust. § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití ust. § 150 o. s. ř., odvolací soud pak ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. V daném řízení byla nejprve žaloba jmenované na určení neplatnosti výpovědi dané jí dopisem stěžovatele ze dne 22.
10. 1999 a na stanovení povinnosti stěžovateli přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy soudem I. stupně zamítnuta rozsudkem č. j. 49 C 317/99-78 ze dne 22. 6. 2000. Tento rozsudek byl odvolacím soudem - jeho rozhodnutím sp. zn. 49 Co 109/2000 ze dne 18. 4. 2001 ve výroku o neplatnosti výpovědi změněn tak, že uvedená výpověď stěžovatele žalobkyni je neplatná (a tento výrok nabyl právní moci) a ve výrocích o zamítnutí žaloby o stanovení povinnosti přidělovat práci žalobkyni podle pracovní smlouvy a ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu I.
stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Na to soud I. stupně dalším rozsudkem ze dne 16. 3. 2004 stanovil povinnost stěžovateli přidělovat žalobkyni práce farmaceutické laborantky, kterou vykonávala u stěžovatele na základě dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 1999, a stěžovateli stanovil povinnost podle § 142 odst. 1 o. s. ř. žalobkyni nahradit náklady řízení. Odvolací soud, který se věcí opětovně k odvolání stěžovatele zabýval, svým rozsudkem sp. zn. 15 Co 256/2004 ze dne 10.
5. 2005 tentokrát rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé - nyní již jen o stanovení povinnosti stěžovateli přidělovat žalobkyni práci - jako věcně správný potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen pokud jde o výši žalobkyni přiznané částky nákladů řízení. Obě tato poslední rozhodnutí pak byla k dovolání stěžovatele rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2815/2005 ze dne 14. 11.
2006 zrušena a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Na to pak žalobkyně vzala svou žalobu zpět a následně došlo k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti, po rekapitulaci předchozího řízení včetně všech v řízení vydaných rozhodnutí, oponuje názoru soudů obou stupňů a jejich zdůvodnění pokud jde o rozhodnutí o nákladech řízení, přitom zdůrazňuje, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepochybná předpokládaná finální neúspěšnost žalobkyně v řízení, která z toho důvodu vzala žalobu zpět, z procesního hlediska tak zavinila, že řízení muselo být zastaveno, a proto by jí měla být stanovena podle § 146 odst. 2 o.
s. ř. povinnost nahradit stěžovateli účelně vynaložené náklady řízení. Je toho názoru, že soud I. stupně chybně aplikoval ust. § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aplikováno mělo být speciální ustanovení § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., proto také ve svém odvolání proti výroku o nákladech řízení usnesení soudu I. stupně navrhoval jeho změnu, kterémužto návrhu odvolací soud nevyhověl a své rozhodnutí, na rozdíl od soudu I. stupně, opřel o ust. § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. Změnil tak právní kvalifikaci, aniž by však účastníkům řízení dal možnost se k tomu vyjádřit.
Vzhledem k uvedenému se stěžovatel domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena shora označená základní práva, přitom se dovolává i judikatury Ústavního soudu. S poukazem na charitativní povahu své organizace a odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 145/06 vyvrací dále, že by v daném případě, kdy stěžovatel k řízení podnět nedal a musel se bránit nejen protistraně, ale i osobitým interpretacím právních norem soudy obou stupňů, byly dány důvody zvláštního zřetele podle § 150 o. s. ř., které aplikoval soud I.
stupně. Podle jeho názoru je třeba hledat původní motiv tohoto sporu, což byl neoprávněný prodej vlastního zboží žalobkyně v prodejně stěžovatele, který spustil řetězec událostí vrcholící až dovolacím řízení u Nejvyššího soudu, jenž zrušil dříve vydané rozsudky a před novým jednáním u soudu I. stupně došlo ze strany žalobkyně ke zpětvzetí žaloby, nepochybně vzhledem k předpokládanému neúspěchu ve věci. Navíc je podle něj zcela zásadní, že se nejednalo o rovnocenný neúspěch žalobkyně v části petitu o povinnosti přidělovat práci a neúspěchu stěžovatele v části petitu o neplatnosti výpovědi.
Bylo by tak podle něj v rozporu s dobrými mravy a právem na spravedlivý proces, aby osoba, která spor nevyvolala, od počátku vyvíjela činnost k ukončení pracovního poměru pro jeho závažné porušení, byla nucena na pochybení žalobkyně doplácet dvakrát. Jednak tím, že jednáním žalobkyně bylo narušováno dobré jméno stěžovatele a jednak tím, že jako osoba, která spor nevyvolala, vystupující jako laik a chtějící řádně chránit své zájmy před soudem, byla finálně potrestána ještě tím, že účelně vynaložené náklady řízení jí nebudou přiznány a navíc je bude nucena nést na úkor potřebných, pro něž byla Diecézní charita zřízena.
Z uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení shora označených základních práv.
Po té, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a obsahem připojených rozhodnutí obecných soudů, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Ústavní soud především připomíná svou judikaturu, v níž dává opakovaně najevo (např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 68/93 ,
,
), že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudu ani není ve vztahu k těmto soudum soudem nadřízeným (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Opakovaně také judikoval, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí a to včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod ( sp. zn. II. ÚS 45/94 ). Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Podle Ústavního soudu nelze - s přihlédnutím k zjištěnému průběhu celého řízení, v němž již dříve bylo pravomocně vyhověno žalobě o určení neplatnosti výpovědi dané žalobkyni stěžovatelem, aniž tehdy bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení - hodnotit rozhodování obecných soudů o nákladech řízení jako projev libovůle či postup porušující principy spravedlivého řízení včetně zásady rovnosti účastníků řízení. Z obou napadených rozhodnutí je totiž patrno, že obecné soudy se snažily do svého rozhodnutí o nákladech řízení promítnout a zohlednit fakt, že žalobkyně byla v části své žaloby týkající se neplatnosti výpovědi úspěšná.
Jakkoliv by pak bylo možno mít i výhrady k samotnému jejich odůvodnění, nelze, právě s ohledem na předcházející řízení, závěry obecných soudů v otázce nákladů řízení považovat za porušující principy spravedlnosti, jak tomu bylo v případech rozhodnutí Ústavního soudu, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává a které vycházely z odlišných skutkových okolností případů. To, že stěžovatel sám úspěch a neúspěch účastníků řízení ve věci nepovažuje za rovnocenný, k zásahu Ústavního soudu nemohlo vést, neboť hodnocení okolností každého případu a tedy i posouzení míry úspěchu a neúspěchu ve věci (což podle Ústavního soudu v posuzovaném případě bylo možno zohledňovat v rámci ust.
§ 150 o. s. ř., použitelného i při rozhodování o nákladech řízení po zastavení řízení) je především věcí obecných soudů, do jejichž rozhodovací činnosti v tomto směru se Ústavní soud cítí být oprávněn zasahovat jen v naprosto výjimečných případech, za který však tento nepovažuje. K poukazu stěžovatele na "původní motiv sporu" třeba navíc podotknout, že důvodností tvrzení stěžovatele o závadném jednání žalobkyně, na něž poukazuje v ústavní stížnosti, se obecné soudy v žádném ze svých rozhodnutí, s výjimkou prvého rozhodnutí soudu I.
stupně, které však nenabylo právní moci, nezabývaly a tudíž je ani nehodnotily. K tvrzenému porušení zásady rovnosti účastníků řízení Ústavní soud uvádí, že tato se týká procesního postavení účastníků řízení a nelze jí argumentovat ve vztahu k výsledku řízení (rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 140/02 ).
Ústavní soud tak uzavírá, že v daném případě zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu nezjistil, nemohlo tak dojít ani k zásahu do práva na právní pomoc či k poručení shora označených článků Ústavy. Proto byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. září 2007
Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu