Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti PVA servis, s. r. o., se sídlem Praha 8, Beranových 667, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem, AK se sídlem v Kladně, Gorkého 502, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2010 čj. 20 Co 315/2007-112 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 3. 2007 čj. 73 Nc 480/2007-12 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 7. 2. 2007 Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "nalézací soud") k návrhu žalobkyně nařídil předběžné opatření, kterým mj. druhé žalované zakázal jakýmkoliv způsobem užívat specifikované pozemky v k. ú. Letňany anebo přenechat tyto pozemky do užívání třetích osob zejména pořádáním výstavních veletrhů na těchto pozemcích (výrok I.) a žalobkyni uložil ve lhůtě 2 měsíců ode dne doručení rozhodnutí podat žalobu ve věci samé (výrok III.).
Dne 21. 3. 2007 nalézací soud mj. nařídil exekuci k vymožení povinnosti vyplývající z předběžného opatření ze dne 7. 2. 2007 (výrok I.), provedením exekuce pověřil soudního exekutora (výrok II.) a zakázal oběma povinným nakládat se svým majetkem (výrok III.). Toto rozhodnutí je předmětem ústavní stížnosti.
Dne 20. 8. 2007 Městský soud v Praze (dále též jen "odvolací soud") k odvolání povinných rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 21. 3. 2007 změnil tak, že návrh na nařízení exekuce rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 7. 2. 2007 zamítl (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a nákladech exekuce (výrok III.).
Dne 30. 5. 2008 Městský soud v Praze řízení ve věci samé proti druhé žalované zastavil a rozhodl o nákladech řízení; konstatoval, že žalobce žalobu vůči druhé žalované vzal zpět dříve, než začalo jednání. Dne 27. 1. 2010 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") k dovolání oprávněné rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 20. 8. 2007 zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dne 3. 6. 2010 odvolací soud usnesení nalézacího soudu o nařízení exekuce ze dne 21. 3. 2007 potvrdil. Toto rozhodnutí je předmětem ústavní stížnosti.
Odvolacímu soudu vytkla nerespektování skutečnosti, že v důsledku částečného zpětvzetí žaloby v době jeho rozhodování již nebyl exekuční titul vůči ní vykonatelný, přesto však rozhodnutí o nařízení exekuce potvrdil. Účinky předběžného opatření (exekučního titulu) tak zanikly dle § 77 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dnem 27. 6. 2008, kdy rozhodnutí nabylo právní moci. Stěžovatelka dále uvedla, že výrok rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 21. 3. 2007 o nařízení exekuce odporoval jinému vykonatelnému rozhodnutí téhož soudu ze dne 2. 3. 2007 čj. 53 C 31/2007-36. Nalézací soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Vzhledem k tomu, že podstatou ústavní stížnosti jsou námitky tvrdící nespravedlivost řízení a že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nařízení exekuce pravomocného a vykonatelného rozhodnutí o předběžném opatření, Ústavní soud předesílá, že pokud jde o spravedlivost civilního řízení podle kriterií zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tu posuzuje v jeho celku, tj. zásadně až po konečném rozhodnutí (zpravidla ve věci). Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně je jimi přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
V případě stěžovatelky bylo vyhověno návrhu žalobkyně na vydání předběžného opatření před zahájením řízení a následně byla nařízena exekuce tohoto předběžného opatření. Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil názor, že s ohledem na způsobilost některých předběžných opatření zasáhnout ústavně zaručená základních práva nebo svobody lze některá tato rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto. Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření (resp. o jeho exekuci) mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nebylo projevem svévole [srov. nález II. ÚS 221/98 , Sb. n. u., sv. 16, str. 171 (175)].
Z konstantní judikatury dovolacího soudu (vedle ústavní stížností nenapadeného rozhodnutí ze dne 27. 1. 2010 srov. např. usnesení ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 20 Cdo 17047/2010 a rozhodnutí tam uvedená, resp. usnesení ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. 20 Cdo 3631/2008 - vše dostupné na http://www.nsoud.cz) plyne závěr, že zánik vymáhané povinnosti nepředstavuje skutečnost ve smyslu § 44 odst. 10 exekučního řádu, ve znění účinném do 30. 9. 2009, pro nařízení exekuce rozhodnou. Taková okolnost může být významná a přísluší o ní rozhodovat toliko v řízení o zastavení exekuce; věcnou správnost podkladového rozhodnutí není exekuční soud oprávněn přezkoumávat, přičemž jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet.
Dle přesvědčení Ústavního soudu není žádného podkladu pro úsudek, že napadená rozhodnutí obecných soudů vybočují z mezí ustálené soudní praxe; Ústavní soud navíc nemá důvod pochybovat o ústavnosti zákonné úpravy, na které byla tato rozhodnutí založena; z toho je pak nutné dovodit, že tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zjevně neopodstatněné. V projednávaném případě napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, včetně jim předcházejícího rozhodnutí dovolacího soudu, byla vydána příslušnými soudy na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena, a nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolná.
Důvody, jež vedly k potvrzení odvoláním napadeného rozhodnutí nalézacího soudu, byly v rozhodnutích odvolacího a dovolacího soudu přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje. Principy spravedlivého procesu postupem obecných soudů vedoucím k vydání předmětných rozhodnutí nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny. Bylo věcí stěžovatelky, aby využila všech dostupných procesních prostředků k ochraně svých práv v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 a násl. o. s. ř.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 23. listopadu 2010
Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu