Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., zastoupené Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou, sídlem Olomoucká 261/36, Mohelnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2022 č. j. 30 Cdo 1521/2022-85, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý (sc. řádný) soudní proces.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh (včetně vyžádaného dovolání) se podává, že proti stěžovatelce bylo u Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 1 T 119/2018 vedeno trestní stíhání pro pokračující přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku v souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby. Okresní soud rozsudkem ze dne 13. 6. 2019 stěžovatelku zprostil obžaloby, proti rozsudku podalo Okresní státní zastupitelství v Kroměříži odvolání, jež bylo zamítnuto usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 7. 11. 2019 a stejného dne nabylo právní moci.
3. Dále bylo proti stěžovatelce zahájeno trestní stíhání pod sp. zn. 1 T 31/2019 pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku, po změně právní kvalifikace též pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby. Okresní soud rozsudkem ze dne 6. 9. 2019, který nabyl právní moci dne 30. 10. 2019, stěžovatelku zprostil též následně podané obžaloby.
4. Podáním doručeným vedlejší účastnici dne 6. 3. 2020 se stěžovatelka podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), domáhala poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 2 500 000 Kč a omluvy za každé z nezákonně vedených trestních stíhání a náhrady škody spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení ve výši celkem 62 346 Kč. Vedlejší účastnice stanoviskem ze dne 17. 12. 2020, doručeným stěžovatelce téhož dne, částečně uznala nárok stěžovatelky ve výši 100 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy za nezákonně vedená trestní stíhání, 49 924,85 Kč jako náhradu škody a omluvila se jí. Stěžovatelka dne 15. 2. 2021 podala u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu, kterou se domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku vedení trestního řízení u okresního soudu pod sp. zn. 1 T 31/2019 ve výši 2 400 000 Kč. Obvodní soud rozsudkem ze dne 7. 10. 2021 č. j. 26 C 37/2021-48 žalobu zamítl (I. výrok), jelikož seznal nárok promlčeným, a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (II. výrok).
5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") odvoláním napadený rozsudek obvodního soudu rozsudkem ze dne 18. 1. 2022 č. j. 35 Co 408/2021-69 potvrdil (I. výrok) a uložil stěžovatelce zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok).
6. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání s tím, že "rozporujeme především otázku výkladu platné právní úpravy, která je svým obsahem zavádějící (viz dále), a nejen to, tedy rozporujeme nesprávné právní posouzení věci, které spočívá na mechanické a nelogické, a tím nespravedlivé, aplikaci textu zákona" (pozn. jde o výklad právní úpravy promlčení nároku na náhradu škody podle § 32 zákona č. 82/1998 Sb.). Zákon bez jakéhokoli objektivního důvodu zvýhodňuje nepřiměřeně krátkou promlčecí lhůtou procesní postavení státu jako původce nemajetkové újmy, a to na úkor osoby, kterou svým jednání poškodil na jejích právech.
Stěžovatelka zastává názor, že šestiměsíční promlčecí lhůta může být uplatněna od data sdělení vedlejší účastnice stěžovatelce. Stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí dovolání odůvodnil zjištěním, že neobsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod.
Podle Nejvyššího soudu bylo z dovolání pouze zřejmé, že stěžovatelka nesouhlasí s tím, že její nárok byl posouzen jako promlčený, a namítá, že zákonná úprava je neústavní, avšak již neuvedla výslovně žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, které je tak pouze pokračováním prosté polemiky s právními závěry soudů. Vzhledem k tomu, že stěžovatelčino dovolání nesplňovalo zákonné náležitosti, Nejvyšší soud konstatoval, že nebylo možné je posuzovat věcně a zabývat se tak namítanou protiústavností (sc.
neústavností) zákonné úpravy promlčení a předkládat ji jako předběžnou otázku k posouzení Ústavnímu soudu, jak stěžovatelka navrhovala.
7. Stěžovatelka předložila ústavní stížnost, která je obsahově totožná s dovoláním (označení "dovolatelka" nahradila označením "stěžovatelka"). Pouze první odstavec byl doplněn v argumentaci, že "mechanickou" a nelogickou aplikací zákona došlo k "odepření práva na spravedlivý proces, a současně protiústavní jiný právní režim u různých subjektů práva se zvýhodňováním státu, tedy nerovnost před soudy". Za petitem, ve kterém navrhuje stěžovatelka zrušení rozsudku (má být "usnesení") Nejvyššího soudu, byl zařazen odstavec "Důvodem je porušení práva na spravedlivý soudní proces, procesní zvýhodnění státu lhůtou, po kterou jde po něm vymáhat škodu, a tvrdíme současně, že kratší promlčecí doba s právem obrátit se na soud s žalobou o jinou výši odškodnění začíná běžet až rozhodnutím o výši odškodnění, a v obecné rovině by neměl být stát zvýhodňován ve vztahu k obecné promlčecí lhůtě zři (pozn. správně: tři) roky."
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka proti napadenému usnesení neměla k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy napadla rozsudek městského soudu dovoláním, jehož obsah je rekapitulován výše (bod 6. i. p.). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Budiž připomenuto, že občanský soudní řád (zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) stanovuje předpoklady přípustnosti dovolání v § 236 až 239.
Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně upravených předpokladech přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§ 236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její roli pro judikaturní praxi a odpovídající postavení Nejvyššího soudu v této oblasti (§ 237, s doplňky v § 238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výší peněžitého plnění aj.
(§ 238). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17
(N 47/88 SbNU 633)].
10. Ústavní soud shledal, že zjištění Nejvyššího soudu, že stěžovatelka v dovolání neuvedla žádný z předpokladů jeho přípustnosti vymezených v § 237 o. s. ř., že podané dovolání je pak pouhým pokračováním prosté (v dovolacím řízení nepřípustné) polemiky s právními závěry soudů obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, je přiléhavý. Z tohoto důvodu je závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelčino dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (str.
2, pátý odstavec odůvodnění napadeného usnesení), ústavně souladný. Z obsahu dovolání je podle Ústavního soudu patrné, že stěžovatelka, resp. její právní zástupkyně, nevzala v úvahu předepsané obsahové náležitosti dovolání (viz § 241a odst. 2 o. s. ř.) a nerespektovala vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Stěžovatelka v ústavní stížnosti (vzhledem k obsahu dovolání a ústavní stížnosti - viz výše sub 7.) proti důvodům odmítnutí jejího dovolání ani žádné argumenty neformuluje.
11. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání (v dubnu 2022) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání podle novelizované právní úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce (její právní zástupkyni) poskytnout návod, jak jeho obsah formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr je souladný s přístupem Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
12. Na základě těchto zjištění Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením došlo k porušení do stěžovatelčiných základních práv, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu