Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci stěžovatele Aleše Döme, právně zastoupeného advokátem JUDr. Zdeňkem Matisem, Táboritská 811, Poděbrady, proti rozsudku Okresního soudu v Nymburku ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. 9 C 191/2013 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. 25 Co 61/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel je toho názoru, že jednání žalovaných bylo proti němu zosnováno, přičemž tohoto se účastnila též zaměstnankyně stavební spořitelny Wüstenrote, která jej měla přesvědčovat o tom, že se jedná v předmětném případě jen o formalitu, neboť poté, co manželé Masákovi nabydou byt do vlastnictví, budou za úvěr ručit tímto bytem. Obecné soudy dle stěžovatele provedly nedostatečné dokazování a nezabývaly se všemi, jím vznesenými námitkami, které stěžovatel ve svém návrhu podrobně rozvádí. Obecné soudy svým rozhodováním měly zasáhnout do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, jež je mu garantován čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud předně konstatuje, že v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech.
V předmětném případě je třeba uvést, že obecné soudy se s námitkami stěžovatele vypořádaly ústavně konformním způsobem a v podstatě jim není čeho vytknout. Je nepochybné, že vyvození odpovědnosti stěžovatele z institutu ručení je pro něj velmi svazující, nicméně nelze přehlížet okolnosti, za nichž ke vzniku závazku došlo. Stěžovatel se ve svém důsledku dovolává své vlastní nepoctivosti, kdy svojí činností přispěl k tomu, že ze strany věřitele byl poskytnut dlužníkovi úvěr, který tento následně nesplácel. Není úkolem soukromého práva upravovat vzájemné vztahy mezi konspirátory podvodu, byť promlčeného. Jiná situace by nastala v případě, že by stěžovatel podepsal závazek ručení pod fyzickým nebo psychickým nátlakem, což se v předmětném případě zjevně nestalo. Stěžovatel měl několik let na to, aby na deliktní jednání upozornil, což však neučinil a nelze tak mít pochybnost o jeho skutečné vůli.
Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2014
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu