Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Bc. Michala Höschla, zastoupeného Mgr. Janou Syrovátkovou, advokátkou se sídlem Bělehradská 568, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013 č. j. 7 Afs 81/2012-60, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 5. 2013 č. j. 7 Afs 81/2012-60 (následnou) kasační stížnost stěžovatele zamítl. V obsáhlém odůvodnění v prvé řadě poukázal na to, že některé odvolací námitky správní žaloba neobsahovala (např. námitka "nezákonného přenesení výslechu svědka" byla písemně uplatněna až dne 10. 5. 2012, tj. v návaznosti na zrušující rozsudek) a tyto proto s odkazem § 104 odst. 4 s. ř. s. nejsou přípustné. Dalšími námitkami stěžovatele [unesení důkazního břemene, zahájení, průběh a seznámení stěžovatele s výsledky a se zprávou o daňové kontrole, (včetně možností stěžovatele vyjádřit se k výsledkům této kontroly) výslechů svědků, směšování daňových zásad a způsobu vedení daňové evidence] se kasační soud podrobně zabýval a posoudil je za použití rozsáhlé argumentace, při níž také odkazoval na konstantní judikaturu správních soudů a Ústavního soudu.
Podrobnější či další obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před správními soudy obou instancí a před daňovými orgány netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu známy.
sp. zn. II. ÚS 232/02
.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; kasační soud aplikoval adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud konstatuje, že závěry Nejvyššího správního soudu nelze považovat za mechanické a formalistické. Kasační soud podrobně a argumentačně precizně poukázal na odůvodnění městského soudu, které se nevyznačovalo obecnými floskulemi, ale jak je i ze samotného odůvodnění napadeného rozsudku patrné, jednalo se o věcné vyhodnocení žalobních námitek. Ústavní soud v této souvislosti akcentuje skutečnost, že se kasační soud přehledně vypořádal se stěžovatelovou námitkou nepřezkoumatelnosti; v tomto rámci konkretizoval důvody týkající se (neu-)unesení důkazního břemene stěžovatelem, stejně jako výslechu svědků (a svědka Doležala především, a to včetně kritické analýzy jeho výslechu); nemenší pozornost kasační soud věnoval otázkám doručování a seznamování s výsledky daňové kontroly a se zprávou o daňové kontrole v souzené věci.
Ústavní soud je přesvědčen, že přijaté závěry soudů, které byly ostatně učiněny na základě výslechů svědků, ostatních shromážděných důkazů a také citované judikatury, byly založeny na hodnocení důkazů jednotlivě, v jejich vzájemných souvislostech (časových a věcných) a také v celkovém souhrnu.
Ústavní soud musí konečně vyslovit podiv nad stěžovatelovým zpochybněním (doslova "naprostým nechápáním") odkazu kasačního soudu na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11, když ze samotné citované pasáže vyplývá jasný důvod jeho argumentačního použití ve vztahu k námitkám stěžovatele týkajícím se výzev správce daně ze dne 12. 4. 2006 a 18. 4. 2006; stručně řečeno argumentace tímto stanoviskem se netýkala práva správce daně zahájit daňovou kontrolu, ale samotným stěžovatelem tvrzené nekonkrétnosti předmětných výzev. Stěžovatelem připomenutý nález sp. zn. II. ÚS 232/02 ve vztahu k právě uvedenému za přiléhavý považovat nelze.
Ústavnímu soudu proto i v souzené věci nezbývá než připomenout, že pouhá polemika stěžovatele se závěry zastávanými správními soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv, resp. založit důvodnost ústavní stížnosti. Z pohledu soudy uvedených jasných a jednoznačných konstatování - která Ústavní soud z hlediska ústavnosti nemá důvod korigovat - se argumentace stěžovatele nutně musí jevit jako spekulativní a lichá.
Ústavní soud proto usuzuje, že stěžovatel se snaží postavit jej do pozice další soudní instance, která bude reflektovat jeho výtky, jež soudní orgány argumentačně přesvědčivě popřely; Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně připomínal podstatnou argumentaci těchto orgánů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Argumentaci správních soudů (a především v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (podle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2014
JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu