Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelů I. M. a M. M., zastoupených JUDr. Radkem Navrátilem, advokátem, sídlem Rooseveltova 564/6, Brno, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 29. 11. 2024 č. j. 2 KZN 1120/2024-16, vyrozumění Okresního státního zastupitelství ve Vyškově ze dne 21. 10. 2024 č. j. ZN 44/2024-33 a vyrozuměním o uložení Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, územní odbor Vyškov, oddělení hospodářské kriminality ze dne 14. 8. 2024 č. j. KRPB-26059-41/TČ-2024-061281 a č. j. KRPB-26059-42/TČ-2024-061281, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, Okresního státního zastupitelství ve Vyškově a Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, územní odbor Vyškov, oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich práv ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadenými vyrozuměními o uložení Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, územní odbor Vyškov, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") byli stěžovatelé informováni, že na základě jejich písemného podnětu ze dne 27. 12. 2023 provedl policejní orgán šetření ohledně možné trestné činnosti L. P., bývalého starosty obce R. a H. S., bývalé místostarostky (a nynější starostky), v souvislosti s obnovou katastrálního operátu v obci R. Šetřením ale nebyly zjištěny skutečnosti naplňující všechny povinné znaky skutkové podstaty trestného činu, proto byla věc uložena bez dalších opatření.
3. Stěžovatelé podali žádost o přezkoumání zákonnosti postupu policejního orgánu. V napadeném vyrozumění Okresní státní zastupitelství ve Vyškově (dále jen "okresní státní zastupitelství") uvedlo, že na základě konkrétních skutečností zjištěných šetřením policie je možno konstatovat, že jednání L. P. a H. S. nenaplnilo znaky trestných činů zneužití pravomoci úřední osoby a porušení povinnosti při správě cizího majetku, ani jiného trestného činu. Policejní orgán při dokazování postupoval velmi pečlivě, zajistil veškeré důkazní podklady, které potřeboval k rozhodnutí a svůj právní závěr podrobně odůvodnil. Okresní státní zastupitelství především zdůraznilo zásadu subsidiarity trestní represe a poukázalo na to, že ve věci probíhá civilní řízení před soudem.
4. Stěžovatelé podali podnět k výkonu dohledu. V napadeném vyrozumění Krajské státní zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") konstatovalo, že provedeným šetřením nebylo zjištěno, že by se L. P.l a H. S. při výkonu svých funkcí v souvislosti s prováděným mapováním pozemků obce a jejich zanesení do aktuální podoby katastrálních map dopustili trestných činů. Důvodem prováděného mapování byla zastaralost údajů v katastrálních mapách, které bylo nutno uvést do souladu se skutečností. Šlo o primární iniciativu katastrálního úřadu, nikoli obce. V tomto směru probíhaly úkony příslušných úřadů ve spolupráci s obcí a majiteli pozemků. Většina problematických hranic byla vyřešena dohodou dotčených stran, a to bezúplatně a toto bylo také zaneseno do katastrálních map. Pokud se nepodařilo jednoznačně hranice pozemků vyřešit, tyto byly v katastrálních mapách označeny jako sporné a je na dotčených osobách, aby se určení oprávněného vlastníka, popř. určení hranice pozemku domáhaly u příslušných orgánů a soudní cestou.
5. Krajské státní zastupitelství tak uzavřelo, že v postupu L. P. a H. S. nebylo možné shledat jakékoli zneužití jejich pravomoci, jejich úmysl od počátku někoho o pozemek, či jeho část připravit a způsobit tak škodu obci nebo jiným majitelům pozemků. Jejich postup při zastupování zájmů obce bylo možno shledat jako přiléhavý. Postupovali zcela v souladu s příslušnými předpisy a v případě vzniku sporu iniciovali jeho řešení cestou řízení před správními či soudními orgány, a to v souladu se svými oprávněními. Vzniklé spory nelze řešit v trestním řízení. Protože na podkladě zjištěných skutečností nebylo možné učinit závěr ani jen o naplnění znaků skutkové podstaty trestných činů, nebylo možné zahájit trestní řízení.
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně popisují vývoj sporu s obcí R. Namítají, že L. P. a H. S. při obnově katastrálního operátu umožnili zcizení části obecního pozemku, který sloužil jako účelová komunikace a na který byla napojena i nemovitost stěžovatelů. L. P. přitom v roce 2017 podepsal souhlasné prohlášení o průběhu hranic nemovitosti stěžovatelů a účelové komunikace. Kvůli zániku obecního pozemku a jeho bezúplatného přechodu do vlastnictví třetích osob nedojde podle stěžovatelů k rozvoji plánované infrastruktury, což vede ke znehodnocení jejich nemovitosti. Obec nyní navíc vyžaduje, aby účelová komunikace vedla přes část pozemku stěžovatelů, což je předmětem různých řízení před správními orgány a soudy. H. S. nadto dne 6. 12. 2023 proti opakovaně vyslovené vůli stěžovatele vstoupila na pozemek stěžovatelů. Stěžovatel volal Policii ČR, aby zasáhla, ta se ale na místo nedostavila a operátor stěžovateli pouze doporučil oznámit tento skutek na příslušný policejní útvar. Při snaze o podání trestního oznámení dne 7. 12. 2023 jednal policejní orgán se stěžovatelem nestandardně. Tím, že orgány činné v trestním řízení neshledaly pochybení L. P. a H. S., postupovaly v rozporu se zákonem, neboť se mohly opřít o mnoho předložených důkazů. Tyto důkazy ale přehlížely a tolerují narušování vlastnického práva stěžovatelů.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda orgánem veřejné moci nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené.
9. Z práva na ochranu vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod vyplývá u závažných zásahů do majetkových práv kriminální povahy povinnost státu vést účinné trestní vyšetřování, která zahrnuje procesní povinnost tzv. náležité péče, avšak nikoli povinnost ve vztahu k jeho výsledku. Podstatou práva na účinné vyšetřování tak není dosažení určitého výsledku, např. odsouzení pachatele. Jeho podstata je procesní povahy: stát musí zabezpečit řádný průběh postupu daného orgánu (nález ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1958/23 , body 22 až 24). Ústavní soud tedy nemůže přezkoumávat rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení či naopak nezahájení trestního řízení.
10. Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") judikoval, že stát má pozitivní povinnost poskytnout majetkovým právům ochranu. Ta je však prováděna dvojím způsobem. Stát předně musí zajistit adekvátní právní rámec ochrany majetkových práv, kterého může jednotlivec využít a domáhat se svých práv, bylo-li do nich zasaženo třetími osobami. Pokud je zásah do vlastnického práva trestněprávní intenzity, nastupuje povinnost státu vést účinné vyšetřování. ESLP však připustil, že zájem na účinném vyšetřování u méně závažných trestných činů, jako například u trestných činů proti majetku, je méně naléhavý, než je tomu u trestných činů proti životu nebo zdraví.
U majetkových trestných činů by muselo dojít ke skutečně výjimečnému selhání státu, aby zapříčinilo porušení práva na účinné vyšetřování. Poškození totiž mají další nástroje, jak se domoci ochrany svých práv, mohou se například obrátit na civilní soudy (rozsudek ESLP ze dne 14. 10. 2008 Blumberga proti Lotyšsku, č. 70930/01, § 67 - 68).
11. Ústavnímu soudu k naplnění práva na účinné vyšetřování v kontextu práva vlastnit majetek postačí, jsou-li závěry orgánů činných v trestním řízení řádně odůvodněny, a to jak při interpretaci ustanovení zákona, tak u postupu při vyšetřování a vyvozených skutkových zjištění. Musí být zřejmé, že orgány činné v trestním řízení vyvinuly náležité úsilí při zajišťování důkazního materiálu a objasňování skutkového stavu a vypořádaly se s námitkami poškozeného. Nepodaří-li se orgánům veřejné moci některý důkazní materiál zajistit, pak musí dostatečně a přesvědčivě odůvodnit, proč se tak stalo a proč nevyvinuly další úsilí k jeho zajištění. Na zjištěný skutkový stav musí navazovat právní posouzení věci, ve kterém musí být náležitě rozvedeno, jakým právním výkladem dané skutkové podstaty se orgány činné v trestním řízení řídily a z jakého důvodu nebylo možné prokázat spáchání trestných činů (nález ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1958/23 , body 32 a 33).
12. Jak už Ústavní soud uvedl, účinné vyšetřování nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádný průběh postupu daného orgánu. Pokud tedy ústavní stížnost napadá výsledek šetření, nikoli konkrétní vadný postup, nelze tuto námitku brát jako relevantní a pouze na základě tohoto argumentu ústavní stížnosti vyhovět.
13. Ústavní soud v prvé řadě považuje za nutné vymezit, co bylo předmětem posouzení v posuzované věci. Úkolem policejního orgánu bylo vyšetřit, zda se L. P. a H. S. v pozici starostů (a místostarostky) obce R. dopustili trestného činu. Stěžovatelé v textu ústavní stížnosti velmi podrobně popisují skutkové okolnosti věci, k pochybení na straně policejního orgánu, případně státních zastupitelství, však argumentují velmi stručně. Pochybení policejního orgánu spatřují v podstatě v tom, že nezahájil trestní řízení, byť pro to, podle stěžovatelů, měl dostatečné podklady. Stěžovatelé v ústavní stížnosti ovšem nespecifikují, o jaké podklady šlo, případně k jakým důkazům policejní orgán či státní zastupitelství nepřihlédly. Stěžovatelé ani neargumentují nedostatečným odůvodněním či podobnými procesními pochybeními, která by byla relevantní ve vztahu k porušení práva na účinné vyšetřování v kontextu čl. 11 Listiny.
14. Jediné argumenty procesní povahy, které stěžovatelé zmiňují, jsou, že se Policie ČR dne 6. 12. 2023 nedostavila na jejich pozemek a že když se stěžovatel dne 7. 12. 2024 snažil podat trestní oznámení, tak se udála souhra nestandardních okolností (nefunkční tiskárny pro výtisk protokolu o podaném trestním oznámení, nefunkční kamery, které by prokázaly mnohahodinovou čekací dobu, nezaznamenání přítomnosti stěžovatele do evidence návštěv). Tyto námitky se však ani netýkají posuzované věci. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že ta započala písemným podnětem stěžovatelů ze dne 27. 12. 2023 a stěžovatelé petitem ústavní stížnosti jasně míří na rozhodnutí, která se týkala tohoto písemného podnětu, nikoliv na postup policejního orgánu před tímto písemným podnětem. Stěžovatelé nadto nijak blíže nevysvětlují, v čem spatřují porušení svých základních práv.
15. V posuzované věci státní zastupitelství stěžovatelům dostatečně vysvětlila, proč jednání L. P. a H. S. nenaplnila znaky žádných trestných činů. Krajské státní zastupitelství podrobně popsalo, že k mapování pozemků obce a jejich zanesení do aktuální podoby katastrálních map došlo kvůli zastaralosti údajů v katastrálních mapách, které bylo nutno uvést do souladu se skutečností. Šlo navíc primárně o iniciativu katastrálního úřadu a nikoliv obce. V postupu L. P. a H. S. ve funkci starostů a místostarostky obce přitom policejní orgán ani státní zastupitelství neshledaly naplnění znaků jakýchkoliv trestných činů.
16. Obě státní zastupitelství zároveň opakovaně poukázala na zásadu subsidiarity trestní represe a skutečnost, že mezi stěžovateli a obcí je vedeno civilní řízení u Okresního soudu ve Vyškově. I z ústavní stížnosti stěžovatelů vyplývá, že spor mezi nimi a obcí R. je převážně civilněprávní povahy. Ostatně stěžovatelé ani v ústavní stížnosti nijak neodůvodnili, jak by jednání L. P. a H. S. mohlo naplnit znaky jakéhokoliv trestného činu. Naopak ale podrobně popsali, jaká soudní řízení případně správní řízení jsou aktuálně ohledně jejich sporu s obcí vedena, přičemž v těchto řízeních mohou plně uplatňovat své námitky a bránit svá práva.
17. Ústavní soud uzavírá, že postup policejního orgánu a státních zastupitelství vedoucí k vydání napadených vyrozumění nevykazuje žádné ústavněprávně relevantní deficity, které by měly za následek porušení základních práv stěžovatelů.
18. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2025
Josef Fiala v. r. předseda senátu