Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného Mgr. Petrem Běhanem, Ph.D., advokátem, sídlem V Podbabě 2524/22, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2023 č. j. 28 Cdo 1254/2023-625 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2022 č. j. 23 Co 164/2022-570, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a S. F., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a byl porušen i zákaz libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatel (žalobce) se po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhal zaplacení částky celkem ve výši 2 410 595 Kč s příslušenstvím jako vydání bezdůvodného obohacení [podle § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen "obč. zák.")], z důvodu vynaložení peněžních prostředků na investice do nemovitosti (stavby domu a garáže) ve výlučném vlastnictví vedlejší účastnice řízení.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil k odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice řízení rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 4. 2022 č. j. 36 C 94/2020-490 ve výrocích I a IV, jimiž bylo vedlejší účastnici řízení uloženo zaplatit stěžovateli částku 1 838 733 Kč ve splátkách tak, že v uvedeném rozsahu žalobu zamítl (výrok I), potvrdil jej ve výroku III, jímž byla zamítnuta žaloba do částky 571 862 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV).
Krajský soud ve shodě s okresním soudem dovodil, že vedlejší účastnici řízení vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť stěžovatel investoval do nemovitosti vedlejší účastnice řízení v době jejich partnerského soužití. Na rozdíl od okresního soudu však dospěl k závěru, že nárok stěžovatele byl promlčen (§ 107 odst. 1 obč. zák.). Krajský soud se neztotožnil jednak s názorem okresního soudu, od kdy je třeba posuzovat počátek běhu tzv. subjektivní promlčecí doby, ale zejména s jeho závěrem, že jde o objektivní tříletou promlčecí dobu.
Zatímco okresní soud spojoval počátek běhu promlčecí doby se dnem 10. 4. 2017, tj. se dnem následujícím po tom, co stěžovatel opustil společné obydlí, vyšel krajský soud z toho, že ke skončení společného soužití došlo nejpozději dne 30. 3. 2017, což uváděl sám stěžovatel v opatrovnickém řízení vedeném ohledně společného syna (věc vedená u okresního soudu pod sp. zn. 12 Nc 10/2019). K charakteru promlčecí doby se subjektivně určeným počátkem krajský soud uvedl, že je vyžadována vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení a povinné osobě.
Stěžovatel přitom měl (již v době skončení společného soužití) jednoznačné informace o výlučném vlastnictví vedlejší účastnice řízení k celé nemovitosti, jakož i o tom, že investuje své výlučné prostředky do jejího vlastnictví. Na běh promlčecí doby (stavení) neměla vliv ani skutečnost, že se stěžovatel domáhal vrácení investice nejprve žalobou (založenou na nesprávném právním názoru) na určení spoluvlastnictví (věc vedená u okresního soudu pod sp. zn. 7 C 409/2018). Podle krajského soudu uplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba dnem 1.
4. 2019, a podal-li stěžovatel žalobu až dne 30. 3. 2020, byla námitka promlčení uplatněná vedlejší účastnicí řízení důvodná.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, jelikož nebylo přípustné. Odkázal na svoji rozhodovací praxi a uvedl, že krajský soud postupoval v souladu s ní, shledal-li stěžovatelem uplatněné právo na vydání bezdůvodného obohacení (kvalifikované jako plnění z právního důvodu, jenž odpadl) promlčeným z důvodu uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.). Počátek běhu subjektivní promlčecí doby přitom krajský soud nespojil s předpokládanou vědomostí o skutečnostech relevantních pro uplatnění práva u soudu, nýbrž s konkrétními individuálními zjištěními o prokázané vědomosti stěžovatele o všech skutkových okolnostech zakládajících jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči vedlejší účastnici řízení včetně těch, jež se týkají důvodu poskytovaného plnění a jeho odpadnutí (zrušení společného soužití a užívání nemovitosti ve výlučném vlastnictví vedlejší účastnice řízení, do níž stěžovatel vědomě investoval peněžní prostředky).
Ve světle učiněných zjištění (prokázaná informovanost stěžovatele o skutkových okolnostech, z nichž bylo možno dovodit vlastnictví vedlejší účastnice řízení k nemovitosti, tedy že investice vynakládá na její výlučný majetek, spolu se zjištěním o ukončení společného soužití a bydlení účastníků a následně stěžovatelem vznášené požadavky na vrácení investovaných prostředků) nebyl závěr krajského soudu nikterak nepřiměřený. Vědomostí oprávněného (ochuzeného) míní § 107 odst. 1 obč. zák. nikoliv znalost právní kvalifikace, nýbrž toliko skutkových okolností, z nichž lze vznik práva z bezdůvodného obohacení dovodit.
Pro závěr o počátku subjektivní promlčecí doby není právně významný ani případný mylný úsudek žalobce o právní kvalifikaci (jemu prokazatelně známých) skutkových okolností. Přípustnost dovolání nezaložily ani další námitky stěžovatele týkající se stavení běhu promlčecí doby, nevypořádání se se všemi uplatněnými argumenty, nebo neposouzení námitky promlčení jako výkonu práva, který je v rozporu s dobrými mravy.
5. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s určením počátku běhu promlčecí doby, její délkou a s tím souvisejícím závěrem o jejím uplynutí v době podání žaloby. Vyslovuje přesvědčení, že objektivní tříletá promlčecí doba (nikoliv subjektivní dvouletá, jak podle stěžovatele nesprávně dovodil krajský soud) podle § 107 odst. 2 obč. zák. začala běžet až dne 10. 4. 2017, když stěžovatel teprve dne 9. 4. 2017 opustil obydlí a došlo k ukončení společného soužití s vedlejší účastnicí řízení. Krajský soud při určení počátku běhu promlčecí doby vyšel podle stěžovatele ze zjištění, které nemají žádnou oporu ve spise a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť pominul stěžovatelovu argumentaci. Dále uvádí, že subjektivní dvouletá promlčecí doba mohla začít běžet teprve dne 13. 2. 2020, kdy byla zamítnuta jeho žaloba na určení spoluvlastnictví (věc vedená u okresního soudu pod sp. zn. 7 C 409/2018), a stěžovatel se až na základě rozsudku krajského soudu vydaného v tomto řízení (rozsudek ze dne 12. 2. 2020 č. j. 26 Co 234/2019-131) dozvěděl najisto, že není spoluvlastníkem předmětné nemovitosti, a tedy, že jeho finanční vnos do stavby je nutno posuzovat jako investici do výlučného majetku vedlejší účastnice řízení, která se tak na jeho úkor bezdůvodně obohatila. Podání žaloby na určení spoluvlastnictví nadto i podle názoru stěžovatele stavělo běh subjektivní promlčecí doby pro uplatnění nároků z bezdůvodného obohacení. Krajský soud věc nesprávně právně posoudil i ohledně námitky rozporu promlčení s dobrými mravy, když tuto námitku nikterak nevypořádal.
6. Dále se stěžovatel věnuje hodnocení konkrétních skutkových zjištění, na nichž postavil své rozhodnutí krajský soud a které se vztahují k datu skončení společného soužití stěžovatele a vedlejší účastnice řízení, vědomosti stěžovatele o výlučném vlastnictví vedlejší účastnice řízení k nemovitosti, poměru vynakládaných investic do nemovitosti, chování stěžovatele jako spoluvlastníka, jakož i jeho chování po skončení společného soužití. Tato zjištění podrobuje kritice a konfrontuje je se zjištěními, která měla podle jeho názoru ve skutečnosti vyplynout z tvrzení účastníků, zejména z tvrzení vedlejší účastnice řízení (často ovšem i zkreslených), popř. i z provedených důkazů. Se skutkovými závěry ohledně výše nastolených zjištění nesouhlasí, polemizuje s nimi a předkládá jejich vlastní verzi.
7. Stěžovatel uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s kogentními právními normami, konstantní judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a důkazy a listinami, které jsou součástí spisu a s nimiž se obecné soudy (zejména krajský soud) bez jakéhokoliv zdůvodnění nevypořádaly (např. námitka rozporu promlčení s dobrými mravy).
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Vzhledem k postavení a pravomoci Ústavního soudu (viz výše) je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jejich použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat tehdy, je-li napadené rozhodnutí stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces výkladu a použití podústavního práva je stižen takovou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, respektive, který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nálezy ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471) nebo ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17
(N 14/92 SbNU 159); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud tedy zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy nebo byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18
(N 20/98 SbNU 156), ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15
(N 164/86 SbNU 677) a další]. Ústavní soud považuje za určující pro nalézání práva, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností každé věci, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních.
12. Z výše uvedených obecných tezí vychází i stěžovatel při formulaci svých stížnostních námitek. Stěžovatel nesouhlasí jednak s určením počátku běhu promlčecí doby, jednak se závěrem, že jde o promlčecí dobu se subjektivně určeným počátkem.
13. Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyžádal pro své rozhodnutí spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 36 C 94/2020 a v nyní posuzované věci neshledal, že by byly splněny předpoklady, za kterých by mohl napadená rozhodnutí zrušit.
14. Ústavní soud předesílá, že k okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení, potažmo k existenci právního titulu pro investici do cizí nemovitosti v případech jako je tento, existuje poměrně rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud ji částečně zmiňuje i v bodu 10 odůvodnění napadeného usnesení. Podle této judikatury se za dostatečný právní důvod k vynaložení investice na (cizí) nemovitost (dům či bytovou jednotku) považuje konsensuální společné bydlení a užívání předmětné nemovitosti. To se právě typicky týká životních partnerů, kdy předmětná nemovitost je ve vlastnictví jen jednoho z nich a druhý na takovou (pro něj cizí) nemovitost investuje z důvodu společného bydlení a spolužití. Taková investice se stává bezdůvodným obohacením až v okamžiku zrušení společného soužití a společného užívání nemovitosti vlastníka (zjednodušeně řečeno rozchodem), neboť (až) tím odpadá (ztrácí se) důvod předmětné investice.
15. Co se týče určení počátku běhu promlčecí doby, krajský soud vysvětlil (viz bod 12 rozsudku), proč dospěl k závěru, že k ukončení společného soužití stěžovatele a vedlejší účastnice řízení došlo nejpozději ke konci března 2017, když vyšel mj. i z tvrzení samotného stěžovatele učiněného v opatrovnickém řízení (k tomu např. vyjádření stěžovatele na č. l. 91 a 92 vyžádaného spisu). Zpochybňuje-li stěžovatel uvedený závěr s poukazem na to, že z tvrzení účastníků i provedených důkazů mělo vyplynout něco jiného (tedy že k ukončení společného soužití mělo dojít až dne 9.
4. 2017), jde z jeho strany o polemiku s hodnocením důkazů, jejichž přehodnocování Ústavnímu soudu nepřísluší. V závěrech krajského soudu nelze spatřovat ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a hodnocenými důkazy. Okamžikem ukončení společného soužití, jako rozhodující okolnosti pro posouzení počátku běhu promlčecí doby, se ostatně zabýval i okresní soud [viz bod 3. část B) písm. b. rozsudku], a ani z jeho zjištění jednoznačně nevyplynulo, že k ukončení společného soužití došlo až dne 9.
4. 2017, byť se k tomuto datu nakonec přiklonil.
16. Bez ohledu na výše uvedené je pro posouzení věci nicméně rozhodující, zda promlčecí doba byla objektivní nebo subjektivní. V této souvislosti stěžovatel zpochybňuje závěr krajského soudu o subjektivním charakteru promlčecí doby, tedy o jeho vědomosti o výlučném vlastnictví vedlejší účastnice řízení k nemovitosti. Tvrdí sice, že si byl vědom, že investuje do stavby na pozemku vedlejší účastnice řízení, avšak tuto investici nepovažoval za vědomou investici do jejího výlučného majetku, neboť se domníval, že z pohledu spravedlivého uspořádání vztahů a jeho právního povědomí by měl být spoluvlastníkem stavby.
Vědomě však investoval do cizí stavby - výlučného vlastnictví vedlejší účastnice. I pokud se mylně domníval, že taková investice do cizí věci vyvolává právní následek v podobě spoluvlastnictví, není to podstatné. K otázce vědomosti stěžovatele o všech skutkových souvislostech (nikoliv právním povědomí), zakládajících jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení, se vyjádřil Nejvyšší soud. Správně podotkl, že vědomostí podle § 107 odst. 1 obč. zák. je třeba rozumět znalost skutkových okolností, z nichž lze vznik práva z bezdůvodného obohacení dovodit, přičemž stěžovatelův mylný úsudek o právní kvalifikaci není významný.
S ohledem na tento závěr vyslovený Nejvyšším soudem se tudíž nemohla prosadit úvaha okresního soudu, že se stěžovatel poprvé dozvěděl o vzniku bezdůvodného obohacení a osobě povinné až vydáním rozsudku krajského soudu v řízení o určení spoluvlastnictví (viz rozsudek ze dne 12. 2. 2020 č. j. 26 Co 234/2019-131), a až od tohoto data počala běžet promlčecí doba. Připustil-li sám stěžovatel, že si byl již v době výstavby vědom, že investuje do stavby stojící na pozemku ve výlučném vlastnictví vedlejší účastnice řízení, a kromě toho bylo rozhodnutí krajského soudu o vědomosti že investuje do výlučného majetku vedlejší účastnice řízení, založeno i na zjištění, že mezi účastníky nebyla uzavřena žádná dohoda o spoluvlastnictví předmětné nemovitosti, a zásadní jednání včetně smluvních vztahů ohledně nemovitosti i její výstavby uzavírala vedlejší účastnice řízení, nemá za daných okolností Ústavní soud proti úvaze obecných soudů, že je počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby třeba stanovit ode dne následujícího po skončení společného soužití, žádné výhrady.
17. Stěžovatel dále namítal, že se krajský soud nezabýval jím vznesenou námitkou promlčení jako výkonu práva rozporného s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Je pravda, že krajský soud se této námitce nikterak nevěnoval, nicméně Nejvyšší soud v napadeném usnesení jasně a srozumitelně objasnil, proč takový postup krajského soudu neznamenal nesprávné právní posouzení věci (nebylo třeba aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák., nebyly-li zjištěny odpovídající skutečnosti k jeho použití), a za jakých podmínek by výjimečné použití tohoto institutu přicházelo v úvahu (výraz zneužití práva). Nebylo-li v řízení zjištěno, že by vedlejší účastnice řízení jakkoliv přispěla k marnému uplynutí promlčecí doby, nemohla být námitka rozporu s dobrými mravy úspěšně uplatněna. Ani v tomto nespatřuje Ústavní soud porušení práva na soudní ochranu.
18. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy věc posoudily v souladu s ustálenou judikaturou, která je srozumitelná, přehledná a nevzbuzuje pochybnosti. Výklad relevantní právní úpravy užitý obecnými soudy v daném případě nelze považovat za nepředvídatelný ani překvapivý. Ústavní soud právní posouzení obecných soudů nepovažuje za nijak extrémní a vybočující z mezí ústavnosti. Za této situace tak není oprávněn do něj zasahovat a přehodnocovat jej, neboť jak je výše uvedeno, výklad podústavních právních předpisů je primárně záležitostí obecných soudů.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2023
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu