Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimira Gladkova, zastoupeného Mgr. et Mgr. Alexejem Krenke, advokátem, sídlem Budečská 1010/18, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2022 č. j. 21 Cdo 3625/2021-302 a II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2021 č. j. 25 Co 199/2021-249, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti IMMO Leasing, SE, sídlem Rohanské nábřeží 693/10, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že došlo k porušení jeho práva "vlastnit majetek a domáhat se jeho ochrany". Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 25 C 60/2020 se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zdržet se výkonu zástavního práva a práva odpovídajícího zákazu zcizení a zatížení specifikovaných nemovitých věcí v kat. úz. Hostivař, a dále určení, že tyto nemovité věci nejsou zatíženy zástavním právem a právem odpovídajícím zákazu zcizení a zatížení k zajištění pohledávky vedlejší účastnice. Po provedeném dokazování obvodní soud rozsudkem ze dne 19. 2. 2021 č. j. 25 C 60/2020-210 zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal uložení povinnosti zdržet se výkonu zástavního práva a práva odpovídajícího zákazu zcizení a zatížení specifikovaných nemovitých věcí (I. výrok), určil, že tyto nemovité věci nejsou zatíženy zástavním právem a právem odpovídajícím zákazu zcizení a zatížení k zajištění pohledávky vedlejší účastnice (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení (III. výrok). V odůvodnění konstatoval, že zástavní smlouva je absolutně neplatná, tudíž zástavní právo neexistuje, a v důsledku tohoto určení je nedůvodný žalobní návrh, kterým se stěžovatel domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici zdržet se jeho výkonu.
3. Vedlejší účastnice podala proti rozsudku obvodního soudu odvolání. Městský soud rozsudkem obsahujícím napadený výrok odmítl odvolání proti zamítavému I. výroku rozsudku obvodního soudu (I. výrok) pro nedostatek tzv. subjektivní legitimace, změnil vyhovující II. výrok rozsudku obvodního soudu tak, že žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Zamítavý výrok odůvodnil zjištěním, že v posuzované věci bylo o zápis poznámky spornosti požádáno později než ve lhůtě podle § 486 odst. 2 (správně má být "§ 986 odst. 2") zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a stěžovateli se nepodařilo zpochybnit existenci dobré víry vedlejší účastnice, proto bude vůči němu nadále působit zástavní právo.
4. Proti II. výroku rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost odůvodnil tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. byla řešena odchylně a měla by být řešena jinak, a namítal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Takto podané dovolání přislíbil odůvodnit v zákonné lhůtě pro podání dovolání (č. l. 257 verte). V podání ze dne 1. 10. 2021 (č. l.
273 až 275) nejprve zrekapituloval zjištěný skutkový stav, položil otázku (bod 5.), nakolik preference principu ochrany dobrověrného nabyvatele práva obstojí za situace, kdy rozpor mezi skutečným stavem vlastnického práva a stavem zapsaným v katastru nemovitostí nastane jako důsledek úmyslného jednání osoby, která nemovitosti vlastníkovi lstivě odejme, expresivně řečeno "ukradne". Dále připomenul (bod 6.), že již v řízení před obvodním soudem odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2012 sp. zn. IV.
ÚS 3563/11
(N 118/65 SbNU 553) týkající se zásady souladu výkonu práv s dobrými mravy, a uzavřel (bod 7.), že "má za to, že je na místě v dovolacím řízení posoudit otázku, nakolik se princip ochrany dobré víry nabyvatele práva může uplatnit za situace, kdy k nabytí práva od nevlastníka dochází v důsledku předcházejícího úmyslného trestně relevantního jednání, jehož součástí je i vytvoření podmínek, aby trestním jednáním poškozený vlastník se o porušení svých práv nemohl řádným způsobem dozvědět", a že je na místě "posoudit, zda v tomto konkrétním případě není na místě, aby tvrdost zákona vyplývající z jeho aplikace standardním způsobem byla zmírněna korektivem aplikace zásady souladu výkonu práv v souladu s dobrými mravy".
Dalším podáním ze dne 14. 10. 2021 stěžovatel doplnil dovolání o tvrzení, že úvěr, který byl zajištěn zástavním právem s navazujícími věcnými právy, poskytla vedlejší účastnice dlužníkovi tak, aby formálně nebyl poskytnut jako spotřebitelský, přičemž ze všech důkazů shromážděných ve spise, je "zcela patrné, že se ve skutečnosti nejedná o úvěr, který by byl poskytnut podnikateli pro účely podnikání".
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl (I. výrok) a uložil mu zaplatit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí dovolání odůvodnil zjištěním, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., zdůraznil, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (str.
1 odůvodnění), popsal varianty vymezení přípustnosti dovolání (str. 2 odůvodnění) a objasnil důvody (včetně citací z judikatury, z rozhodnutí městského soudu a z textu dovolání), které vedou k závěru, že stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání. Posléze dodal, že ani námitky, kterými stěžovatel uplatnil v podání ze dne 14. 10. 2021 jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu § 237 o.
s. ř., nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (str. 4 odůvodnění).
6. Stěžovatel nejprve popsal dosavadní průběh řízení (včetně údajů o předcházejících skutečnostech) a poté odůvodnil návrh na odklad vykonatelnosti (tvrzením, že zpeněžením dotčených nemovitých věcí se stane následek trestného činu, jehož obětí je stěžovatel, nenapravitelnými, a stěžovateli tak hrozí vznik závažné újmy).
7. V další části namítl, že v rozhodnutích městského soudu a Nejvyššího soudu je upřednostňován formální přístup k ochraně dobré víry nabyvatele věcných práv. Základní otázkou řízení před obecnými soudy byla kolize mezi ochranou dobré víry nabyvatele věcného práva a ochranou dobrých mravů, přičemž v jeho případě ochrana dobré víry osoby, které tato ochrana podle "formálního výkladu" zákona svědčí, je jednoznačně hluboce nemravná. V závěru vyjádřil názor, že formalistické pojetí principu ochrany dobré víry odvozené od materiální publicity ve prospěch zjevně nepoctivého subjektu (žadatel o úvěr) a bezohledně jednajícího subjektu (poskytovatel úvěru) nemůže obstát ve středu (sc. ve střetu) se zásadou "spravedlivosti", a tak vážně narušit základní právo stěžovatele vlastnit majetek a domáhat se jeho ochrany.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario); k přípustnosti ústavní stížnosti proti napadenému výroku rozsudku městského soudu viz níže (sub IV.).
9. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 10. až 12.), posléze proti II. výroku rozsudku městského soudu (body 13. a 14.).
10. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy napadl II. výrok rozsudku městského soudu dovoláním, jehož obsah je rekapitulován výše (bod 4.). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Budiž připomenuto, že občanský soudní řád (zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) stanovuje předpoklady přípustnosti dovolání v § 236 až 239.
Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně upravených předpokladech přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§ 236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její roli pro judikaturní praxi a odpovídající postavení Nejvyššího soudu v této oblasti (§ 237, s doplňky v § 238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výší peněžitého plnění aj.
(§ 238). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17
(N 47/88 SbNU 633)], což podrobně popsal i Nejvyšší soud na str. 2 odůvodnění napadeného usnesení.
11. Ve zjištění Nejvyššího soudu, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní vady. Z obsahu dovolání je podle Ústavního soudu patrné, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, nevzal v úvahu předepsané obsahové náležitosti dovolání (viz § 241a odst. 2 o. s. ř.) a nerespektoval vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Navíc do ústavní stížnosti ani žádnou argumentaci proti důvodům odmítnutí jeho dovolání nezařadil.
12. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelova dovolání, resp. jeho opakovaného doplnění (v říjnu 2021) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání podle novelizované právní úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli (jeho právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr je souladný s přístupem Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07). Na základě těchto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná.
13. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti II. výroku rozsudku městského soudu.
14. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by nebylo podáno. V takovém případě nelze ústavní stížnost - v části směřující proti II. výroku rozsudku městského soudu - považovat za přípustnou.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle § 43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
16. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného výroku rozsudku městského soudu Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl neprodleně poté, co ji obdržel.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu