Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Zdeňka Kühna a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1)
I. K., 2) M. P., 3) L. K., 4) M. P., 5) T. P., 6) F. K., 7) N. K., zastoupené zákonnými zástupci L. K. a L. K., 8) L. K., 9) F. K., 10) M. K., 11) B. K. a 12) J. K., všech zastoupených JUDr. Petrem Šaštinským, advokátem, sídlem Gogolova 228/8, Praha 1 - Hradčany, proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2023 č. j. 5 To 102/2021-1259, č. j. 5 To 103/2021-1268, č. j. 5 To 104/2021-1277, č. j. 5 To 105/2021-1286, č. j. 5 To 106/2021-1295, č. j. 5 To 107/2021-1304, č. j. 5 To 108/2021-1313, č. j. 5 To 109/2021-1322, č. j. 5 To 110/2021-1331, č. j. 5 To 111/2021-1340, č. j. 5 To 112/2021-1349, č. j. 5 To 113/2021-1358, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení a D. H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
1) Ústavnímu soudu byl dne 20. 8. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. 2) Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II.
3) Vedlejší účastník byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 10. 2017 č. j. 1 T 51/2016-551 uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 a přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Stěžovatelé jako poškození příbuzní zemřelého Z. K. uplatnili v trestním řízení nároky na náhradu újmy. Okresní soud uložil vedlejšímu účastníku povinnost nahradit stěžovatelce 2) škodu ve výši 22 620,80 Kč. Se zbytkem svého nároku byla stěžovatelka odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Na civilní řízení byli se svými nároky odkázání též ostatní stěžovatelé. Odvolání vedlejšího účastníka a stěžovatelů Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl.
4) Stěžovatelé se domáhali náhrady nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. V této věci podávají již třetí ústavní stížnost. Předchozím dvěma Ústavní soud vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil nálezy ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3555/19
(N 156/101 SbNU 89) a ze dne 1. 3. 2023 sp. zn. II. ÚS 357/22
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Detailní rekapitulace je obsažena v těchto rozhodnutích. Pro účely řízení o nynější ústavní stížnosti Ústavní soud pouze shrnuje následující závěry ze svých předchozích rozhodnutí. 5) V prvním nálezu sp. zn. IV. ÚS 3555/19
Ústavní soud krajskému soudu vytkl, že se jeho závěry příčily § 154 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Napadená rozhodnutí dále vykazovala znaky libovůle, neboť z nich nebyly patrné důvody přiznání náhrad v konkrétní výši. Stěžovatelce 2) byl nárok na náhradu újmy zčásti přiznán, a proto nepříslušelo krajskému soudu, aby posuzoval, zda složitost řízení nebo uplatnění nároku poškozeného vyžadovaly přibrání zmocněnce. Krajský soud měl povinnost jí přiznat náhradu nákladů vzniklých přibráním zmocněnce zcela. Nesouhlasil-li s hodnocením okresního soudu, že zmocněnec požadované úkony skutečně provedl, měl svůj závěr pečlivě odůvodnit. Ani u zbývajících stěžovatelů krajský soud nijak blíže nevysvětlil, proč přiznal náhradu za požadované úkony právní služby jen zčásti, nebo zda ji přiměřeně snížil z důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 154 odst. 2 trestního řádu. 6) Ve druhém nálezu sp. zn. II. ÚS 357/22
Ústavní soud učinil závěr, že co se týká stěžovatelky 2) neobstojí argument, že náklady uhradila pojistitelka vedlejšího účastníka v civilním řízení, neboť šlo o dvě samostatná řízení. U ostatních stěžovatelů krajským soudem použité kritérium účelnosti neodpovídá dikci § 154 odst. 2 trestního řádu, a nelze je proto použít. Podle tohoto ustanovení soud může zvažovat povinnost odsouzeného uhradit náklady související s účastí stěžovatelů v trestním řízení, nebrání-li tomu povaha věci a okolnosti případu. Tímto směrem se ale úvahy rozhodnutí neubíraly. Moderovat výši náhrady navíc nelze na základě výše přiznané náhrady škody, neboť citované ustanovení umožňuje rozhodnout o náhradě nákladů, aniž by byla poškozeným přiznána jakákoli náhrada škody.
7) Krajský soud usneseními uvedenými v záhlaví prvostupňová rozhodnutí opět zrušil a nově rozhodl. Stěžovatelům 1) a 3) přiznal náhradu nákladů ve výši 7 664,75 Kč, stěžovatelce 2) ve výši 9 209,60 Kč, ostatním stěžovatelům ve výši 5 911,45 Kč. Krajský soud za některé úkony stěžovatelům náhradu nákladů nepřiznal a u některých úkonů zohlednil, že byly vykonány pro několik stěžovatelů současně.
8) Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejich práv garantovaných v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že jim měla být přiznána náhrada nákladů za všechny úkony, krajský soud nesprávně snížil odměnu zmocněnce, dopustil se libovůle a jeho rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná.
sp. zn. II. ÚS 1133/23 ).
10) Ústavní soud dále připomíná, že k náhradě nákladů řízení se v rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. např. nález ze dne 12. května 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 či usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2135/12 ).
11) Převážná část námitek obsažených v ústavní stížnosti je prostou polemikou se závěry obecných soudů v rovině podústavního práva. Stěžovatelé nesouhlasí s nepřiznáním náhrady nákladů za některé úkony a se snížením odměny zmocněnce. Napadená rozhodnutí jsou však v těchto ohledech na rozdíl od předchozích zrušených usnesení řádně odůvodněna a nevykazují známky svévole ani jiného ústavněprávně relevantního excesu. Krajský soud se rovněž nedopustil pochybení, která mu Ústavní soud vytkl v předchozích nálezech.
V nich ostatně Ústavní soud uvedl, že nelze vyloučit zohlednění přiměřenosti vyúčtovaných nákladů nebo duplicity úkonů, musí tak ale být učiněno ústavně konformním způsobem. Nynější rozhodnutí jsou s tímto požadavkem v souladu. Dle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí také nejsou nepřezkoumatelná, a to ani ve vztahu ke stěžovatelem namítanému určení sazby mimosmluvní odměny u stěžovatelky 2). Krajský soud zcela srozumitelně vyložil, že postupoval podle § 10 odst. 5 a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., vyhláška Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Krajským soudem stanovená sazba ve výši 2 020 Kč odpovídá přisouzené částce 22 620,80 Kč. 12) Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný.
13) Návrhu na náhradu nákladů řízení Ústavní soud nevyhověl, neboť dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není automatická a lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech" jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal (srov. např. nálezy ze dne 17. 2. 1999 sp. zn. II. ÚS 53/97 , nebo ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 ). V posuzované věci tento předpoklad není naplněn, jelikož k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatelů nyní napadenými rozhodnutími nedošlo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu